První dojmy: Dunkerk

Tomáš "Hardy" Chvála: Mám s Dunkerkem v zásadě pouhé tři problémy, které mi brání v tom, abych filmu napálil 100%. 1) Komplikovaná struktura je zajímavá, ke konci už mi ale těch návratů a dovysvětlivek přišlo přeci jen moc. 2) Vzhledem k bodu jedna je až paradoxní, že zatímco některé momenty film "obkrouží" klidně i pětkrát, podstatná část příběhu Cilliana Murphyho je úplně vynechaná. 3) Nerozklíčoval jsem, proč zhruba jen čtyři kratičké scény nejsou v IMAX formátu? Ale jako celek Dunkerk táhne. Nolan znovu dokazuje, že práci s obrazem a "nervózním" zvukem dotáhl k dokonalosti, měřítko filmu je ohromující, akce strhující a závěr tlačí únosně na strunu emocí, aby byl "jen" dojemný a ne přeslazený. O tom, zda hodnocení poletí nahoru či dolů rozhodne druhá projekce. A tady váhám, jestli si mě zvolené vyprávění nakloní na svoji stranu nebo se potvrdí (a toho se obávám), že je to vlastně jen hezká, ale přebytečná autorská exhibice. Projekce v IMAXu je každopádně povinností. Na malé televizi bude, podobně jako například u Gravitace, kouzlo stěží poloviční. Proto zatím "jen" 85%.

Lukáš Král: Tomuhle se říká válečný film s přidanou hodnotou. Nolan samozřejmě vzdává hold odvaze britských civilistů, kteří se svými “bárkami” zachraňovali ve válečné zóně. A pochopitelně na ně pomrkává ve dvou emocionálních scénách, kdy nezůstane oko suché. Ale Dunkerk je ve své podstatě univerzálním snímkem o válce, odvaze, zoufalství, pravdě, lidskosti a touze přežít (ať to stojí, co to stojí), kde o ty kulisy až tolik nejde.
Kdo čeká pořádnou výpravu, vtahující kameru a akci, dočká se. Vystupují zde velcí herci, ale nestrhávají na sebe pozornost. Postavy nejsou černobílé a de facto nikdo není ušetřen. Kamera funguje ve velkých celcích i dokumentárně laděných mikroportrétech. Vychytrale pracuje s kontrasty - dokáže autenticky zachytit válečnou vřavu i zrcadlící se slunce na moři. A co je důležité, nepůsobí nikterak pateticky nebo kýčovitě. Záměř vyprávět příběh z pláže, vody a vzduchu vyšel a Nolan si zde zajímavě pohrál s vnímáním času z pozice válečného pěšáka, mariňáka a letce. Hollywoodský konec se (naštěstí) nedostavuje, vše končí civilně, pietně.
Za mě místy rušivá a především nikdy nepřestávající “rucho-hudba” Hanse Zimmera. Kdyby jí bylo méně, možná by díky tomu silněji vyznělo více scén. Chápu, že měla po celou dobu udržovat (frenetické) tempo, ale chtěl jsem si užít i nějakou scénu bez hudebního doprovodu. Film by to bez potíží ustál. A druhá věc, která bude spíš mým “problémem” a autorským záměrem - k téměř žádné postavě jsem si nevypěstoval hlubší vztah. Největší sympaťáci hodni obdivu pro mě ale byli rybáři z rodinné lodi. A z herectví vylézá na povrch sebemenší hnutí mysli. Soustředěné ve vážnosti a o to blahodárnější v momentech, kdy se někdo na okamžik třeba jen v koutku úst usměje. Je to po anglicku uměřené, nepřikrášlené. A o to pro mě sympatičtější. Přál bych Nolanovi, aby se jeho “srdcovce” dařilo i komerčně. Dávám 80%.