Ondřej Pohl - CSFMag.cz

Ať se na film díváme z kteréhokoli úhlu, nelze nalézt něco objevného nebo originálního. Řemeslně perfektně zvládnutý, ale poněkud plytký útvar tak spíše vynikne na televizních obrazovkách.

Jméno Alice Nellis v kolonce režie bylo vždy zárukou inteligentních a celkem neotřelých filmů. Ten poslední ale vypadá, jako by snad za režisérku zaskakoval Jiří Vejdělek.

Když jsou bastardi školou povinné děti, můžeme se utěšovat, že z toho možná vyrostou. Když jsou ale bastardi jejich rodiče, je to na pováženou. Jen málokdy dává druhé pokračování takový smysl, jako v tomto případě. Zatímco u mnoha jiných filmů je dvojka, případně trojka jen křečovitou snahou producentů vyvařit z tématu co nejvíc, zde se návaznost projevuje nejenom v dějové lince, ale i v zobecnění některých témat nastolených v jedničce.

Nejdříve to vypadá na další z mnoha televizních dokumentů, které slouží jen jako takové větší medailonky známých osobností. Ovšem s postupem času se vyprávění rozvinulo do takové hloubky a šíře, že to snad ani sami autoři nečekali.

Mohlo by se zdát, že po patnácti letech je Dogma 95 už jen kapitolou filmové historie. Ale jak ukazuje tento snímek, je více než životaschopné, zábavné, a to i v českých podmínkách.

Uznání režisérovi patří už jen za to, že nenatočil komedii nebo další návrat do normalizační minulosti. Naopak – čeká nás přítomnost natolik aktuální, až z toho mrazí.

Jako dokument je to hodně slabé a jako film ještě horší. Nicméně pohled na snímek v širších souvislostech nastavuje naší společnosti nepříliš hezké zrcadlo.