Pieta, Poutník nad mořem mlhy, Goghovi havrani. Filmové scény inspirované slavnými obrazy

Na vytříbené výtvarno a mysteriózní atmosféru zatížený Robert Eggers ve svém surreálném Majáku připravil kontrastní hru stínů a temnoty, zpřítomňující horečnatou noční můru dvou mužů strážících odlehlý maják. Markantní vliv expresionistické estetiky završila explicitní citace obrazu Hypnóza malíře Saschi Schneidera, jehož můžeme znát především jako ilustrátora knih Karla Maye. Mimo to však tvořil i temně symbolická díla se zaměřením na mužská těla, která jsou na jednu stranu fyziognomicky dokonalá, na druhou představují tajemno a zlo.

Jedním z nejčastějších výjevů výtvarného umění se inspiroval Vojtěch Jasný, když vyobrazil smrt bouřliváka Zášinka z poetické fresky dějinami zmítané vesnice Všichni dobří rodáci. Pieta je typický výjev, kdy Marie drží v náručí umírajícího Ježíše. Ačkoli tu nejslavnější, vatikánskou pietu vysochal Michelangelo v období renesance, tento motiv se v umění objevoval již od gotického období. Jasného verze pasuje Zášinkovu hospodyni do role trpitelky, která byla do umírajícího pána tajně zamilovaná. Teď zůstává s jeho zkrvaveným tělem na statku sama. Symbolická kompozice podtrhuje prázdnotu a dodává filmu další interpretační vrstvu.

Vrcholná (post)impresionistická krajinomalba Pole s havrany od Vincenta Van Gogha byla dlouhodobě pokládaná za dílo vzniklé těsně před autorovou smrtí. Není tomu tak, nicméně pomocí zachycených přírodních živlů perfektně ilustruje jeho rozpolcenost. Výjev do své autorské výpovědi překlopil Akira Kurosawa. Sny Akiry Kurosawy jsou jedním z jeho posledních filmů a zároveň uměleckým testamentem. Své nitro otevírá prostřednictvím výtvarně opojných a poetických výjevů, kde propojuje lidské tělo s přírodou a prchavostí okamžiku. Otevřená citace Van Goghova díla tak perfektně zapadá do omamné mozaiky, útočící na nejhlubší lidské emoce.

Vídeňský malíř Gustav Klimt vynikal kombinací obrazového a ornamentálního stylu. Jeho kontrastní obrazy přeplněné zlatou barvou působí jako pozlátko, ale zároveň jsou hluboce smyslné a uchovávají rafinovaný erotický náboj. Jeho dost možná nejslavnějším Polibkem se inspiroval Martin Scorsese v hororově laděném thrilleru Prokletý ostrov. Roztříštěná realita a vnímání protagonisty v závěru snímku dochází svého vrcholu. Scorsese ke ztvárnění opuštění a posledního kontaktu s milovanou osobou využívá kompozic a barev Polibku; symbolizuje tak zachování tohoto jednoho smyslného okamžiku, po kterém přijde bolest a zmar.

Dánský režisér Carl Theodor Dreyer vždy vynikal svou obrazotvorností. Využíval statických kompozic a mizanscénu osekal pouze na nejdůležitější prvky. Ve svém debutu President odkazuje k slavnému obrazu Whistlerova matky, jenž většina lidí zná jako ústřední předmět v komedii Mr. Bean: Největší filmová katastrofa. Jednoduchost a strohost, která dokáže být stejnou měrou poetická a hluboká, perfektně vystihuje režisérův styl nesoucí mnohé paralely s tím malířovým. President rozpitvává mezilidské vztahy a silné rodinné vazby, jejichž melancholický nádech citace obrazu dokonale postihuje.

Opus magnum Fritze Langa Metropolis, uzavírající vrcholnou éru německého expresionismu, předkládá futuristický obraz vyspělé civilizace, kde se stírají hranice mezi utopií a dystopií. Středobod města tvoří monumentální budova, symbolizující novodobou Babylónskou věž, po jejíž dokonalosti musí zákonitě následovat zničující pád. Lang s výtvarníky koncipoval model budovy jako moderní verzi obrazu Stavba Babylónské věže. Tu namaloval Pieter Brueghel, jeden z nejvlivnějších nizozemských malířů, jehož odkaz z období renesance přetrvává již několik století. Kromě velikosti demonstruje lidskou pýchu, zlomyslnost a aroganci, což je pro příběh a život města Metropolis více než příznačné.

Rozervanost období romantismu zakonzervoval Caspar David Friedrich obrazem Poutník nad mořem mlhy. Symbolizuje literární motiv nepatrnosti člověka a znázorňuje pro své období typickou ilustraci emocí a rozervanosti pomocí divoké přírody s potemnělou atmosférou. Portrét dívky v plamenech, ačkoliv je dějově zasazený do doby víc než 50 let před vznikem obrazu, z jeho neopakovatelné atmosféry a kompozice čerpá. Snímek sledující příběh malířky je přeplněný i dalšími výtvarnými vlivy. Citace Poutníka je však příznačná nejistotou dalších dní a vlastních emocí, jež jsou stejně rozbouřené jako nečitelná mlha, ve filmovém případě pak moře.