Jak lze uklidnit rasistické pivaře? Příběh syrských uprchlíků je dojemný i inspirativní

Už podvanácté pro Loache napsal scénář Paul Laverty, ve štábu nechyběl ani kameraman Robbie Ryan, s nímž Loach pracuje už více než dekádu, a samozřejmě ani střihač Jonathan Morris, podepsaný pod všemi Loachovými filmy již od poloviny 80. let. A stejně tak je na svém místě i vše ostatní, co publikum znalé tvorby tohoto režijního veterána očekává – včetně toho, že snímek premiéroval v rámci soutěže v Cannes stejně jako většina starších Loachových děl.

I příběh, zasazený do roku 2016, je možné shrnout v několika málo větách, po nichž bude zcela jasné, co chce tento sociálně citlivý tvůrce říct. Sledujeme od začátku vyhrocený příjezd několika syrských rodin do anglického Durhamu, zchudlého městečka potýkajícího se se spoustou vlastních problémů. Po zavření uhelných dolů a propuštění dělníků před několika dekádami se obec propadla do chudoby, což většina starousedlíků řeší nadáváním v poslední otevřené hospodě Starý dub.

Tu vlastní dobrácký TJ (Dave Turner), jenž je navzdory mnoha ranám osudu přece jen o poznání otevřenější než většina jeho souputníků. TJ se proto společně se svou známou Laurou (Claire Rodgerson) angažuje v dobročinných aktivitách pro uprchlíky, které místní rozhodně nevítají s otevřenou náručí. Vůdčí figurou syrské komunity je mladá a činorodá Jara (Ebla Mari), jež se díky pobytu v uprchlickém táboře naučila dobře anglicky. Až příliš dobře proto (navzdory specifickému severoanglickému akcentu) rozumí nadávkám a výhrůžkám, jimž musejí její nejbližší čelit.

Od počátku jsou karty rozdané poměrně jasně a Loach s Lavertym se s nimi rozhodně nesnaží nijak míchat. Jara je extrémně kladná postava a ani její druhové nepůsobí starousedlíkům žádné problémy. Zato místní strejcové jsou plní předsudků a doslova z nich padají až úsměvně očekávatelné argumenty jako „nejsem rasista, ale…“ Zatímco ve vykreslení uprchlíků Loachovi schází sociálně kritické ostří, chování i myšlení nenávistných Angličanů má odpozorované dobře, a proto k nim přistupuje s pochopením. Oni si svou mizérii nevybrali, nejspíš by s ní i rádi něco udělali, jen v daném systému prostě nevědí jak. A tak se pochopitelně ptají: „V týhle vesnici nic není a ještě se o to máme dělit s někým, koho ani neznáme?“

Film přitom velmi úspěšně načrtává paralely mezi bývalou hornickou komunitou a syrskými rodinami, tedy na první pohled zcela odlišnými společenskými skupinami. Klíčem k porozumění se stává jídlo – stávkující horníci byli zvyklí společně stolovat a i pro Araby je jezení obdobně stmelujícím prvkem. Dlouho nepoužívaný sál místní hospody se proto jeví jako ideální prostor ke vzájemnému poznávání a hledání cest napříč kulturami. Jenže zdaleka ne každému se podaří překonat dlouho živenou zahořklost.

To se daří Loachovi dobře prodat a jeho věrným pomocníkem je střízlivý, skoro až strohý styl, jenž na sebe vůbec neupozorňuje. Autenticitě napomáhá sázka na neherce či téměř neznámé tváře stejně jako neironizovaná vážnost, již postavám ponechává. Především v první polovině se daří vytvořit hutnou atmosféru neustálé přítomnosti průšvihu. Každé nešťastné gesto či zdánlivě přirozená situace mohou být vykládané různě a neplánovaně tak umocňovat animozitu.

V těchto okamžicích se projevuje především Lavertyho mistrovská schopnost vystavět nenápadnou scénu s drtivým dopadem. Loachova precizní režie se zase projevuje v momentech, kdy od příliš jasně definovaných postav poodstoupí a zaměří se více na jejich širší prostředí. Právě tehdy je ve svém nepopiratelně humanistickém nalézání podobností mezi lidmi různých kultur a vyznání nejsilnější.

Nabízí se však otázky, zdali tento film dokáže někoho o něčem přesvědčit. Zdá se, že to chce – Loach se nikdy nesnažil jen odvyprávět příběhy, u nichž se lidé dojmou, ale po skončení v nich nic nezůstane; naopak rád svými díly burcoval k větší solidaritě mezi jednotlivci či rovnou ke změnám v sociálním systému. To se mu ostatně i podařilo, jelikož na základě jeho filmů se téma chudoby notně probíralo i v britském parlamentu.

V případě tohoto filmu je však od začátku jasné, s kým tvůrci sympatizují, což dávají najevo tak okatě, až si uzavírají cestu k většině příznivců extremistických politických názorů či sociálně vyloučených jedinců. Nelze zde očekávat žádnou podvratnost jako třeba u Barbie, na kterou jistě leckdo vyrazil v očekávání hravé komedie a proti své vůli se dočkal pár lekcí z feminismu – Starý dub se neprezentuje jako nic jiného, než co doopravdy je. Na tom samozřejmě není nic špatného. Pravděpodobný důsledek je však takový, že liberální diváci a divačky se utvrdí v tom, že jejich světonázor je v pořádku, zatímco lidé ze sociálně znevýhodněných vrstev se o filmu pravděpodobně ani nedozvědí.

„Kdyby si dělníci uvědomili svoji sílu a odhodlali se ji využít, mohli by změnit svět. Ale to se nestalo,“ přemítá TJ a ukazuje tak na kousek naděje, který si Loach s Lavertym i po několika dekádách mapování sociálních trablů uchovali: když se lidé spojí, může z toho vzejít něco dobrého. Jako uzavření volné trilogie příběhů z anglického severovýchodu (Já, Daniel Blake z roku 2016 a Pardon, nezastihli jsme vás z roku 2019) tedy Starý dub působí vyloženě nadějeplně, což je rozhodně velmi poetický závěr celé Loachovy kariéry.

Pokud snímek nestihnete v rámci festivalu Be2Can, bude k vidění od března příštího roku i v běžných kinech. Případně se můžete podívat na náš žebříček nejlepších filmů na platformě Edisonline, kde naleznete i další distribuční tituly Film Europe a výběr z minulých ročníků Be2Can.