Thor poboří v novém akčňáku Vyproštění od Netflixu tentokrát „českou“ Gruzii

Samozřejmě není neobvyklé, že si tvůrci mainstreamového akčňáku rozmyslí smrt protagonisty a přivedou ho k životu. Takže se doopravdy nikdo nebude zlobit, že Chris Hemsworth kritický průstřel několika životně důležitých orgánů a odhození do řeky rychle rozchodí a vydá se na další šílenou misi. Tentokrát má zachránit svou gruzínskou švagrovou, kterou dostává z východoevropské země, jež nám jistě bude velmi povědomá.

Pokud české čtenářstvo o druhém Vyproštění něco četlo, tak že se jeho natáčení kvůli pandemii přesunulo z Hemsworthovy rodné Austrálie do Česka. Takže budeme moct hrát naši oblíbenou hru „poznej naše exteriéry“. Snad i proto, že se přímo u nás nejen filmoval, ale i odehrával předchozí Russoovic počin The Gray Man, je však Česko zamaskované velmi důsledně a veškerá architektura je ryze anonymní a nekonkrétní. Což je rozhodně špatná zpráva, protože u akčních sequelů je nakonec skoro jediným faktorem uspokojivé kvality, jestli se dostatečně podařilo obměnit kulisy.

Zatímco se jednička odehrávala v místy až nesnesitelně oranžové rozlehlé Bangladéši, zde jsme vystavení bledě modré a šedé postapokalypticky postkomunistické Evropě s jejími klaustrofobními polorozpadlými JZD. A jakkoli přepálená obrazová postprodukce minulého dílu skoro zraňovala oči, nakonec to bylo o řád lepší než unylý vizuál dvojky.

Možná je třeba brát v potaz neočekávanou změnu natáčecího plánu, kdy se film realizoval na opačné straně světa a v krizových podmínkách. Zřejmě také hraje roli, že evropské kulisy jsou pro nás automaticky všednější než ty z indického subkontinentu – pro americké publikum bude možná obojí lákavě exotické a tedy příjemné na sledování. Přes riziko nařčení z nevděku za to, že štáb pořádný kus ze svého rozpočtu utratil právě u nás, je však třeba podotknout, že pro našince nejde o moc podnětné pokoukání.

Připočíst se musí, že Tyler Rake je nesmírně nudný hrdina a jeho trýznivé vzpomínky na syna, který podlehl rakovině, uváděné bílými záblesky světla, mají svou banalitou jen potenciál rozesmát. Nedává pražádný smysl tuto postavu přivádět zpět, zvlášť když ji Hemsworth hraje s nezvykle prkennou tváří. Poslední roky se zhlédl v až přehnaně komediální póze, takže je podivné vidět ho v roli, která se bere tak smrtelně vážně. Dvojka Vyproštění se pokouší aspoň o malé odlehčení v podobě hláškujících členů Hemsworthova týmu, jinak si však snímek udržuje svůj seriózní ráz.

To se týká i akce, přední devízy filmu. Režisér Sam Hargrave začal jako kaskadér před kamerou i jako koordinátor. Právě díky tomu utkvěl bratrům Russoovým v paměti, takže mu nakonec svěřili režii vlastní série. Není tedy překvapivé, že souboje a přestřelky jsou zdaleka nejsilnější stránkou filmu. Co už překvapit může, je to, že se o nich v recenzích zároveň hojně pochybuje a diskutuje o jejich provedení a smyslu.

Jsme svědky bohatých a komplexních scén, o nichž Hargrave zjevně hodně přemýšlel. Dvojka opět obsahuje dlouhé, velmi náročné sekvence včetně impozantních pravých i falešných one shotů (záběrů prezentovaných bez střihu). Snímek má kinetickou energii, o níž se The Gray Manovi (a čemukoliv od samotných Russoových) může jen zdát. Potíž spočívá v tom, že ne vždy je příjemné všechny ty nápady sledovat.

Vyproštění před třemi lety zaskočilo svou brutalitou. To zní možná jako nesmyslná výtka. Samozřejmě, že akční film je brutální. A když se ti to nelíbí, nemusíš na něj koukat! Jenže existují různé způsoby, jak fyzické násilí prezentovat. Vychází z typu záběrování, aranžmá scény, střihu a samotného kontextu. Americké mainstreamové akční filmy většinou volí jistý typ odhmotněnosti, kdy násilí páchané na padouších nebolí. Po zásahu kulkou či pádu na zem zlosyni mizí ze scény jako papírové terče na střelnici. Násilí má být nepříjemné a negativní, jen když se děje hlavním hrdinům. To je nejen Gray Man, ale třeba i Expendables a marvelovky.

Vyproštění však pracuje s fyzickou akcí mnohem důsledněji a každou kulku a ránu doopravdy cítíme. A bohužel může nastat nepříjemná situace, kdy se začneme ptát, jestli je na místě tleskat sociopatickému maniakovi, který právě vlastníma rukama zavraždil desítky gruzínských vězňů. Hargrave v recenzích neuniká srovnání s Johnem Wickem, který americkou akční školu trochu aktualizoval a násilí vyostřil. Wickova neonová expresivní stylizace nás však upozorňuje, že se jedná o fikci.

Hargrave mluví o tom, že chce najít krásu v samotném pohybu a inspiruje se prý asijskými bojovkami, v nichž mají souboje skoro taneční choreografii. Jenže z výsledku jeho práce bychom to nepoznali, jeho režie je hyperrealistická a ve filmech není nic, co by odvedlo naši pozornost od základní kauzality. Vidíme tedy australského svalnatého supermodela, jak likviduje celé slumy lidí, a nezbývá nám než doufat, že každý jeden z nich si to doopravdy zasloužil.

Násilí ve filmech jistě může bolet a nemusí to sloužit ani vyššímu účelu jako upozornění na hrůzu války či lidské zkaženosti. Příkladem může být geniální dvojice filmů The Raid britského režiséra Garetha Evanse a jeho indonéského týmu. V ní rovněž bolí každá rána, ale nakonec právě to je jejich pointou – motivu vysílení je věnovaný celý snímek. Vyproštění není zdaleka tak koncepčně silné, protože jde pořád o mainstream Netflixu. Výsledek musí zapadnout do standardní škatulky. Hrdina má být sympatický, jeho cíl má být považovaný za pozitivní, publikum by nemělo být ničím příliš vyvedené z míry. Důsledná, důrazná a intenzivní akce, do níž bylo zjevně vloženo mnoho rozmyslu, paradoxně působí jako pěst na oko.