Krev a zlato: Rádoby western s nacisty, kteří nejsou k smíchu ani k pláči

Spojenecká vojska bombardují Drážďany, nacisté ztrácejí morálku a na jaře roku 1945 jsou v zoufalé situaci. Film Krev a zlato sleduje příběh dezertujícího vojáka Heinricha (Robert Maaser), kterému hrozí smrt oběšením. Nakonec ho po odjezdu německé družiny zachrání venkovanka Elsa (Marie Hacke), která žije spolu s hendikepovaným bratrem ve skromném hospodářském stavení mimo civilizaci. 

Otce jim nacisti zabili a oni se straní pátravým pohledům donašečů a práskačů, což se brzy změní. Vojáci hledají hospodářská zvířata a proviant, jejich pozornosti neunikne Elsin bratr s Downovým syndromem ani Heinrich, o němž se domnívali, že ho opustili oběšeného na kraji lesa. Velitel nacistické jednotky, který nemůže Heinrichovi přijít na jméno, navíc prahne po židovském zlatě, jež se našlo v přilehlé obci u tamního starosty. Válka se pro nacisty nevyvíjí vůbec dobře, všem teče do bot a zlatá cihla se rozhodně bude hodit. 

Krev a zlato by rádo bylo přepálenou akční komedií situovanou do druhé světové války s karikovanými a zároveň opovrženíhodnými nacistickými vojáky v roli záporáků, kterým hází zvířecí exkrementy pod nohy a vidle jim do obličeje zapichuje venkovanka Elsa a zběh Heinrich.

Potíž je v tom, že si tvůrci s režisérem Peterem Thorwarthem (Krvavě rudé nebe) a scenáristou Stefanem Barthem (televizní filmy Kobra 11) spíš než důmyslný koncept zvolili zlatou střední cestu. Zapomenout tak můžeme na přepálená béčka typu Iron Sky, dotaženější a žánrově důslednější snímky jako nedávno uvedený film Sisu či již dříve zmiňované Hanebné pancharty. 

Nacisté v Krvi a zlatu ve výsledku nebudí přílišný strach ani posměch. Jejich velitel polyká pervitinové tablety, část obličeje má kvůli zohavení zakrytou a občas vydává poměrně nesmyslné rozkazy, což je tak všechno. Kdyby tvůrci kulisy druhé světové války zaměnili za severoamerické prérie a natočili western, vyšlo by to nastejno. 

Krev a zlato se o western nicméně otře v případě užití hudební složky odkazující na klasiky spaghetti žánru. Scenáristovi Barthovi možná chybělo víc odvahy a fantazie, režisérovi Thorwarthovi nejspíš zkušenost lépe vést herce. Typově byli nicméně obsazení velmi dobře, dezertující manekýn Heinrich je prototypem takzvané árijské rasy, Elsa bránící svého bratra sice nabídne vlídnější tvář a hřejivou náruč, dobře to však umí i se zbraněmi. 

Protagonisté sice v závěru snímku rozpoutají mrazivá válečná jatka, ale publikum z nich spíš než zmar, smutek, strach či tíseň pocítí méně zdařilou symbolickou inscenaci pojednávající o hamižných lidech, kteří se drží zlaté cihly i ve chvílích, kdy je země v plamenech. 

Ačkoli má film umírněných 100 minut, občas se vleče a sledující se nejednou podívá na hodinky. Nezachrání to ani působivé přírodní scenérie, zapadlé samoty, omlácené vesničky, sudetská města a jeden impozantní kostel, v němž dojde na solidní přestřelku doprovázenou řadou kvalitních kaskadérských výkonů a digitálním zborcením věže.