The Boys nesatirizují fašismus v komiksech, ale v našem světě. Ve třetí řadě našli pevnou půdu pod nohama, i když ne každému se to zamlouvá

Adaptace (prý nepříliš dobrého) komiksu rozhodně mohla dopadnout všelijak, vždyť „dekonstrukce superhrdinů“ je dnes už poněkud omšelý nápad. Výjimečněji působí díla, která k žánru přistupují s naivní radostí a důvěrou v muže a ženy vybavené schopnostmi, které jim umožňují dělat svět lepším místem. Dokonce i symbol nekomplikované zábavy Marvel nechal v Občanské válce hrdiny diskutovat o regulaci moci a odpovědnosti.

The Boys poslední dvě série těkali mezi poměrně chytrou satirou a pubertální supertemnou superkrvavou řežbou, kde se proti násilí bojuje zase jenom násilím. Během třetí řady bylo načase lámat chleba. Čekat déle, jestli se tvůrci konečně vymáčknou s definitivním tvarem a jasným postojem, by nestálo za další porci trpělivosti. Naštěstí se zadařilo – seriál dotáhl naznačené motivy a předchozí nejistota nakonec zapůsobila v celkový prospěch.

The Boys totiž nejsou novým nápadem. Dnes dobře víme, že superhrdinský étos má řadu vrozených problémů. A tím největším je prokleté slovo „fašismus“ v té nejčistší formě. Neomezená moc se v něm vkládá do rukou objektivně lepšího nadčlověka, který operuje mimo zákon a směruje svět ke své osobní vizi dobra, ať se to komu líbí, nebo ne. To je… problematické.

Dva určující moderní hrdiny Supermana i Batmana přitom vymysleli židovští autoři tváří v tvář nacistické hrozbě rostoucí za oceánem. Když tedy říkáme, že „superhrdinský žánr má problém s fašismem“, není tím myšleno, že by jeho pradědečci do svých hrdinů potajmu kódovali nacistickou propagandu. Přesně naopak. Když jejich práci posoudíme do nezamýšleného důsledku a oprostíme od původního záměru, dostaneme se k následkům, které jsou nešťastné a nebezpečné.

Skutečnost, že jsme ztratili schopnost číst Supermana a Batmana jako nekomplikovaně kladné hrdiny, je vlastně trochu smutná. Nezapomínejme: ani jeden v jejich klasickém podání rozhodně není fašista, není nebezpečný, nezneužívá svou moc. Je veskrze dobře, že oba dělají, co dělají, jejich svět čelí nadpřirozeným hrozbám a bez jejich promptní akce bychom dávno sloužili nějakému mezigalaktickému imperátorovi. Právě myšlenka, že lidé s tak velkoumocí bezelstně dohlíží na spokojené životy druhých, měla být inspirativním poselstvím pro malé děti, jimž bylo médium určeno.

Jenže v průběhu let se normalizovala konzumace komiksů dospělými, a tak bylo nevyhnutelné, že se jejich přímočarost začne rozpadat. Původní záměr nemohl stačit, protože dospělý člověk nepotřebuje slyšet pohádky o tom, jak sekulární Ježíš ve vhodnou chvíli všechno zachrání. Začalo být na místě tento univerzální příběh komplikovat a špinit otázkou: „Jak by to vypadalo, kdyby komiksoví hrdinové žili ve skutečnosti? A kdyby nebyli morálně dokonalí?“

Zásadním počinem se stali Strážci Alana Moorea z roku 1987, kteří na ni dávají děsivou odpověď. Zobrazují svět, kde skupina zkorumpovaných Supermanů a Batmanů určuje světovou politiku a celý příběh končí zničením New Yorku „pro dobro lidstva“. Jde o jedno z těch děl, po nichž už popkultura nemohla udělat krok zpět. Ze superhrdinských dekonstrukcí se stal mainstream.

Jednoduchá inverze superhrdinských komiksů už tedy dnes není odvážná ani zvlášť přínosná. Příliš doslovná a pedantská dekonstrukce často zapomíná, že umění si stanovuje vlastní pravidla, že ne vše slouží jako smysluplná alegorie reality a že superhrdinský žánr byl formovaný v době, kdy autoři chtěli dát dětem naději v lepší svět. Moore a jemu podobní předvedli zajímavý myšlenkový experiment, nepotřebujeme ale dalšího chytráka, který nám vysvětlí, že když se nad komiksy zamyslíme ve spojitosti s realitou,najdeme v nich závažné etické trhliny.

The Boys pochopili, že nemá smysl znovu satirizovat komiksový žánr, ale že komiksový žánr je třeba využít coby satiru reálné společnosti. Místo toto, aby zkoumali příběh o nadlidech, využívají ho ke komentáři doby hnané kupředu zájmy nadnárodních korporací hromadících kapitál na doposud nevídané rovině.

Superhrdinové tu existují jako součást obrovské firmy zahrnující filmový, zbrojní i farmaceutický průmysl. Zvládají si obtočit kolem prstu davy prostřednictvím kulturních válek, falešného progresivismu i radikalizujícího „konzervatismu“. Kritika fašismu tedy nevyplývá z principů superhrdinského žánru, tvůrci je nalézají přímo v americké společnosti.

Tento aspekt byl ve třetí sérii konečně dotažený. Charismatický sociopat Homelander s tváří neodolatelného Antonyho Starra se po stále méně úspěšné snaze zneužívat moderní hodnoty a skrývat se za masku progresivního hrdiny stává „man’s rights aktivistou“ a veřejně se přihlašuje k frustraci moderních mužů ztrácejících pocit vůdčí role ve společnosti.

Začne vést v televizi monology o tom, jak už nemá náladu nechat se utiskovat světem a že nebude dál předstírat, jak mu záleží na cestě k rovnosti. On ví, že je lepší než jiní a chce to dát plně najevo. Chce světu vládnout, protože je pro to svou objektivní nadřazeností předurčený.

Místo očekávaného odmítnutí si získá nový dav příznivců. Třetí série končí v momentu, kdy Homelander před svými fanoušky popraví náhodného demonstranta a dav mu po krátkém zaváhání nadšeně zatleská. Cesta moderního fašisty k veřejné přijatelnosti je završena.

Po meziobdobí prořeků, leaků a zvěstí o tom, že Homelander za úsměvem skrývá nebezpečné myšlenky a cíle, si lidé na tu možnost zvykli a zjistili, že jim vlastně nevadí. Veřejně popíral svou podstatu tak dlouho a navzdory tolika protichůdným indiciím a důkazům, až to jednoho dne přestal potřebovat dělat. Jeho příznivci ukázali tak bezbřehou ochotu omlouvat ho a věřit mu, že se zcela rozplynul rozdíl mezi „to, co o mně říkají, není pravda“ a „to, co o mně říkají, je pravda, no a co“.

Tvůrci tedy Homelandera naplno odhalili jako fašistického maniaka. Možná se to zdá samozřejmé, v předchozích řadách jsme ho viděli opakovaně vraždit a likvidovat vše, co mu stálo v cestě. Stejně tak bylo jasné, že celý seriál byl vždy satirou trumpovské Ameriky.

Homelander si ale ve skutečnosti získal řadu příznivců napravo od centra, kteří ho používali jako mem a jeho hlášky, jimiž v seriálu stírá své fyzicky slabší kolegy, s oblibou přeposílali svým progresivním oponentům. Část z nich nyní pochopila, že jejich politické přesvědčení v The Boys není vnímáno pozitivně. Vedlo to k mnoha nepříjemným a agresivním internetovým střetům.

Homelanderovi fanoušci z našeho světa by i dřív nahlas přiznali, že jde o padoucha, a pokud má být konec The Boys šťastný, musí být potrestaný. Přesto, když se stal aspirujícím totalitním diktátorem, se najednou objevily protesty proti tomu, že do jejich seriálu někdo začal cpát politiku!

Jak se mohlo vůbec stát, že satiru The Boys tolik lidí nevidělo? Vysvětlení ve skutečnosti není tak složité. Homelander se stal zosobněním Darth Vader dilematu. Vrchní antagonista Star Wars je na povrchu „vesmírný nacistický důstojník“, nicméně v očích fanoušků jde především o postavu sžíranou tragickou vnitřní rozervaností. Vaderova fašistická ideologie je pro většinu fandomu Star Wars jen „vizuálním“ prvkem – jde o jednu z mnoha možných podob „scestí“. O jeho zběhnutí k temné straně se přemýšlí na úrovni osobní tragédie. Největší obětí celého příběhu je on sám.

O důsledcích politického programu, který Vader navenek reprezentuje, se nemluví. Důležité je, že jde o smutného chybujícího muže, který je ale stále silnější a schopnější než ostatní okolo něj. Proto když se na konci Rogue One rozzáří červený meč a Vader brutálně zavraždí prchající rebely, kinem zní často nadšené výkřiky a potlesk. Tleská se brutálnímu fašistovi, který likviduje bojovníky za svobodu, a nikomu to nepřijde divné.

Tuto skutečnost po návštěvě amerických kin, kde se publikum tradičně vyjadřuje expresivněji než u nás, s rozhořčením komentovalo nemálo diváků a divaček. U Hvězdných válek jsou ale tyto reakce v mnoha ohledech neškodné, protože i ony platí, stejně jako Superman a Batman, ve své podstatě za dětskou zábavu a Darth Vader je realistickému uplatnění své ideologie dost vzdálený.Je to nakonec další cool padouch v rovině bondovského zloducha.

Homelander je však antagonistou velmi konkrétní společenské satiry. Romantizovat si ho je krajně podezřelé a může to značit buď nízkou mediální gramotnost, nebo přihlášení se ke stejnému pohledu na svět. Ve většině případů jde samozřejmě (naštěstí) o první případ.

Na druhou stranu je nutné uznat, že alespoň zčásti si za to mohou tvůrci sami. Homelander má za sebou stejně jako Darth Vader tragický život. Jeho proslovy o tradičních hodnotách kontrastují s faktem, že sám skutečnou rodinu nikdy neměl, je živoucím vědeckým experimentem a vypěstovanou zbraní. Hodně si toho vytrpěl. Jakmile takové pozadí vidíme u fikční postavy, máme skoro instinktivní potřebu „být chápaví“ a přepnout do Darth Vader módu. Uvažujeme o vnitřním dilematu, nikoli o tom, že jde o psychopata s nepřijatelnou agendou.

Když se tedy Homelander ve třetí řadě stává aktivním politickým činitelem, který se chopil moci v čele korporátu a chystá se podle své agendy i veřejně konat, působí to divně. Rozhodně na tu část publika, která ho vnímala jako antického antihrdinu drceného soukolím světa, který se v mnoha věcech plete, ale předně nám ho je líto a přáli bychom mu, aby překonal svá trápení.

Samostatnou kapitolou by byli skuteční fašisti, kteří Homelandera a podobné popkulturní symboly využívají prostřednictvím „falešné satiry“ k šíření své ideologie. Moderní krajně pravicoví extremisté se naučili pohybovat v mezerách pravidel sociálních sítí a své názory propagují prostřednictvím pseudoironických memů. Mladí to milují a v případě potřeby se dá předstírat, jak absurdní je, že někdo „zjevnou srandu“ vnímá vážně.

Homelander této skupině dost posloužil a zdá se, že samotní tvůrci The Boys se rozhodli pokusit aktivní nácky setřást. Homelander je nyní trapnější, zakomplexovanější a ubožejší než kdy dřív. A vede to k zábavným osmi epizodám. Pořád je to ale nadčlověk zabalený v americké vlajce, takže se vždycky najde někdo, kdo si ho bude chtít přisvojit.

The Boys částečně mimoděk odhalili nebezpečí satiry v postfaktické a postironické době. Při jejich sledování je nakonec nejstrašidelnější jistota, že někde se na ně kouká někdo, kdo onu satiru není schopný rozeznat.Ať už proto, že tak dramatické umění vnímat nechce, nebo protože to neumí.

Seriál například obsahuje kritickou rovinu toho, jak korporace zneužívají progresivní hnutí včetně Black Lives Matter pro budování své tváře - mnoho diváků si to vyložilo jako kritiku samotného BLM. A když Homelander odmítá skutečnou nacistku, bojovnici za program historické NSDAP, někteří to pochopili jako důkaz toho, že není opravdovým fašistou. Homelander se tu přitom odhalil jako sobec, který pozici nadčlověka míní pouze pro svou osobu.

To vše je zamýšleno jako kritika trumpovské a korporátní Ameriky, snadno se to ale překroutí v pravý opak. Z Homelandera je najednou bojovník za zdravý rozum, který jen zachází příliš daleko. Diváci podléhají stejné lži jako davy uvnitř příběhu.

Předchozí dvě řady neudělaly maximum pro to, aby si vychovaly publikum, které tomu všemu rozumí. Už jejich inklinace k zobrazování násilí jako vzrušujícího a zábavného řešení konfliktů jde jednoznačně proti vyřčenému sdělení. Právě proto bylo pro skutečné fašisty snadné se s Homelanderem sžít přes veškerou jeho lidskou ubohost. Je nakonec pořád nejsilnějším člověkem na světě, takže vždy zvítězí tím jediným způsobem, jakým v tomto světě vítězit jde. Že je v mezičase rozervaný a nejistý, mu leda dodává na zajímavosti.

Třetí řada se pokouší chybu napravit. Fyzické souboje nedosahují kýžených výsledků, kladní hrdinové ve snaze se Homelanderovi vyrovnat porušují svá předsevzetí a ke své pozdější lítosti ztrácí vlastní integritu. A Homelander je zjevně odsouzený k selhání jako každý zakomplexovaný fašista. Jde o patologicky nešťastného člověka, který nikdy nebude mít dost.

The Boys jsou tedy nyní nejzajímavější, jací kdy byli. Konečně naplnili svůj potenciál společenské satiry, která stíhá dnešní svět. Je skvělé, že se konečně našli, a čtrvrtá řada se dá vyhlížet se zájmem.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.