„Devadesátky představují dobrodružství, které dnes mladí lidé nezažijí,“ tvrdí herec Miroslav Čáslavka

„Devadesátky představují dobrodružství, které dnes mladí lidé nezažijí,“ tvrdí herec Miroslav Čáslavka
Miroslav Čáslavka | archiv Miroslava Čáslavky
Miroslav Čáslavka
Devadesátky - Miroslav Čáslavka si zahrál jednoho z kriminalistů | Česká televize
Česká televize odvysílala kriminální Devadesátky, kde hrajete jednoho z vyšetřovatelů. V mediálním prostoru se již několik týdnů nepíše skoro o ničem jiném než o vraždách té doby, Jonákovi a Mrázkovi. Jak jste tu dobu prožil vy?
„Já byl puberťák, pro mě byly ikony Vanilla Ice, Rapmasters, Maduar. Jeden víkend jsem byl na čundru, další na diskotéce, mezitím jsem dělal školu, nějaké sporty a inklinoval jsem k armádě. Z té doby si pamatuju hlavně benevolentnost. Bylo naprostým standardem, že jdete do hospody ve čtrnácti, v patnácti a výčepák vám naleje. Bylo naprostým standardem, že jste potkávali na diskotékách všemožné kšeftaře, prodávalo se všechno. Naši rodiče zřejmě měli radost, že můžeme chodit ven, bavit se, kupovat si trička Samanthy Fox, protože oni předtím nemohli.
Ale nějaký story o mafiánech, ty mě nezajímaly. Výrazně jsem si toho všimnul, až když jsem se díval na Sametové vrahy, což je super biják. Ale dřív ne. To jsem registroval třeba Sládka, Izera a tak. Ale faktem je, že si tenkrát všichni hráli na mafiány, všichni, všichni byli mafiáni. Nikdo neměl nic, ale všichni si na to hráli.“
Miroslav Čáslavka
Miroslav Čáslavka ve filmu Mandragora (1997) | DVD Edice
V roce 1997 jste si zahrál v dramatu Mandragora věnujícímu se mladým mužům bez domova, kteří se uchýlili k prostituci a dostali se do začarovaného kruhu pasáků a drog. Jak na to vzpomínáte? Otevřelo vám to téma nějak oči?
„Když jsem četl scénář k Mandragoře, bylo to něco, co mě do té doby vůbec nenapadlo. Bylo to akční, sprostý a divný. Líbily se mi postavy těch mladejch kluků. Šíleně mě to zaujalo. Když jsem se na tu roli začal připravovat, tak jsem na to pohlížel jako student, který musí na rok přerušit školu, díval jsem se na to pracovně. Svoje okolí jsem tím dost zatěžoval, když jsem šel s klukama na pivo, bylo to něco, co nechápali. Otevřelo se přede mnou nové téma a životní zkušenost.
Film se natočil, oni mě všude vozili a já si půl roku připadal jako malé dítě – dupnu si, dostanu cigára. Pak to skončilo a já tušil, že jsme natočili něco zásadního, protože na to natáčení se jezdili dívat z MTV, z Anglie. Já během té doby neměl žádný vztah k přežívání na ulici, měl jsem režim, kamarády, kteří měli spořádané rodiny. Tenkrát mi to nemohlo žádným způsobem otevřít oči, protože jsem žádnou zkušenost neměl. Oči mi to neotevřelo, ale otevřelo mi to mozek, komory mozku, které by byly zavřené. Hledat, zkoumat, řešit, proč se o něčem nemluví.“
Mandragora
Mandragora (1997) | DVD edice
Už v průběhu devadesátek došlo po prvotní euforii k částečnému vystřízlivění. Začala se řešit legislativa, delikty té doby a podobně. Jak na vás osobně to vystřízlivění dopadlo? Po Mandragoře jste vyletěl jako hvězda a náhle spadl…
„V první řadě jsem nikdy nevyletěl a žádnou hvězdou nebyl, takže ten pocit neznám. I když je mi to dneska paradoxně předhazováno. Mně tenkrát vůbec nedocházelo, že Mandragora měla problém dostat se do kin. Premiéra byla v kině U Hradeb, byla pompézní, byli tam zajímaví hosté. Pan Troška mi říkal, že by mi mohli závidět studenti FAMU, jak jsem to zahrál. Já to vnímal hodně bezprostředně, z dnešního pohledu jsem tehdy byl laik, diletant. A ohledně vystřízlivění, to největší přišlo, když jsem se vrátil z Ženevy, z filmového festivalu. Tam jsem se setkal se světovými hvězdami, s Udo Kierem, Richardem Anconinou. Ženeva zkrátka byla prestižním festivalem, tam se nastartoval Banderas, DiCaprio, za nás tam byla Ivana Chýlková za Čas sluhů, dostala tam cenu Aňa Geislerová za Requiem pro panenku a pak přijel nějakej Čáslavka a vyhrál všechno, co moh.
Mně bylo osmnáct let a byl to pro mě neskutečnej zážitek. Všechny noviny v Ženevě o tom psali, jenže já neuměl anglicky. Pak jsem se vrátil do Čech, šel jsem si koupit noviny, kde se o tom psalo v Lidovkách na titulní straně, ale tím to haslo. Dal jsem si inzerát do castingových agentur, zeptali se mě, jestli si nechci sednout do Kolotoče jako publikum... Ale byl jsem furt ještě mladej kluk, moc jsem o tom nepřemýšlel. Vystřízlivění přišlo v tom pocitu, že všechno tady bylo jenom jako a jenom pro někoho. Při předávání v Ženevě jsem mluvil o demokracii a Havlovi, který byl tenkrát v Innsbrucku kvůli plicím, pozdravoval jsem ho. Pak jsem od něj dostal dopis, že ho to zaujalo a tak. Ale vystřízlivění bylo to, že jsem přijel domů a zjistil jsem, že jsem asi udělal něco dobrého a že by mi někdo mohl pomoct se v tom zorientovat. Ale to se nestalo. Zklamání z toho všeho jsem pak řešil vojnou.“
Proč jsou podle vás „devadesátky“ v současnosti tak v kurzu?
„Komunisté připomínají devadesátky, abychom si uvědomili, jakou jsme tehdy udělali chybu, jde o politický útok na demokracii. A z druhé strany jsou devadesátky zajímavé z toho důvodu, že tenkrát šlo o dobrodružství. Bylo to dobrodružství, které současní mladí lidé nezažili a nezažijí. Představují touhu poznat něco, co dneska není.“
herec-miroslav-caslavka-o-devadesatkach-2
Řezník a Miroslav Čáslavka | archiv Miroslava Čáslavky
Martin Pohl citoval z Mandragory v komedii Párty Hárd a brzy bude mít i pokračování Párty Hárder, kde se také objevíte. Prozradíte, co máte dál jako herec v plánu?
„Já si myslím, že mi Řezník neuřízne hlavu, když řeknu, že si zahraji v jeho videoklipech postavu Jokera. A pokud distribuční společnost Bontonfilm bude spokojená s Párty Hárder, může Martin Pohl natočit drama z prostředí současné Prahy, kde bych se měl také objevit. V plánu je i nějaká ta kriminálka. Ale že bych dostal nabídku třeba z Ulice, to ne. I když bych tam klidně jako do továrny chodil, turnusek půlroční bych si dal.“