Gavriil Popov

Gavriil Nikolajevič Popov (12. září 1904, Novočerkassk, Ruské impérium – 17. února 1972, Repino, Leningrad, SSSR) byl významný sovětský hudební skladatel, který se proslavil jak svou symfonickou tvorbou, tak hudbou k filmům. Hudební vzdělání a rané dílo Popov, syn hudebně nadaných rodičů, získal své první hudební vzdělání již v šesti letech. První lekce kompozice mu poskytl Michail Gněsin. V letech 1922 až 1930 studoval na Leningradské konzervatoři pod vedením významných pedagogů jako byli Leonid Nikolajev, Vladimir Ščerbačov a Maximilian Steinberg. Již během studií byl považován za mimořádný talent srovnatelný s jeho o něco mladším současníkem Dmitrijem Šostakovičem. Jeho raná díla, zejména Septet (neboli Komorní symfonie) z roku 1927 pro flétnu, trubku, klarinet, fagot, housle, violoncello a kontrabas, vyvolala značný ohlas v evropských hudebních kruzích počátkem 30. let. Popov byl také aktivním koncertním pianistou, což mu pomáhalo financovat jeho studia. Filmová tvorba Popov se významně prosadil jako autor filmové hudby v sovětské kinematografii 30. a 40. let. K jeho nejvýznamnějším filmovým dílům patří hudba k filmům Island of Doom (1933), Moya rodina (1933) a legendárnímu válečnému filmu Čapajev (1934). Tento film, režírovaný bratry Vasiljevovými, se stal jedním z nejúspěšnějších sovětských filmů 30. let a byl sledován miliony diváků. Popovova hudba významně přispěla k dramatickému účinku tohoto díla. Mezi jeho další významné filmové práce patří The Crossing (1940), Tanker Derbent (1941) a dokumentární film Spain (1939). Celkem složil hudbu k více než desítce filmů, často pod zkráceným jménem G. Popov. Symfonická tvorba a politické tlaky Popovova Symfonie č. 1 (Op. 7), dokončená v roce 1935, představovala vrchol jeho raného tvůrčího období. Dílo bylo však ihned po premiéře zakázáno místním cenzorem a Popov byl obviněn z formalismu, což bylo v té době vážné obvinění. Přestože se společně se Šostakovičem úspěšně odvolali v Moskvě, symfonie nebyla znovu provedena až do roku 1972. Po této zkušenosti a po anonymním odsouzení Šostakoviče v roce 1936 začal Popov psát v konzervativnějším stylu, aby se vyhnul dalším obviněním. V roce 1944 se přestěhoval do Moskvy a po druhé světové válce byl opět terčem útoků ze strany Ústředního výboru KSSS v debatě o formalismu. Přesto v roce 1946 obdržel Stalinovu cenu za svou Symfonii č. 2. Pozdní období a odkaz Navzdory politickým tlakům a problémům s alkoholismem, které se projevily zejména v 50. a 60. letech, Popov vytvořil celkem šest symfonií a řadu dalších orchestrálních děl. Jeho melodická a instrumentální invence byla ostrá, hluboce zakořeněná v ruské lidové hudbě. I díla adaptovaná z propagandistických filmů, jako je jeho Symfonie č. 2, mohou být hluboce dojemná. Jeho cit pro orchestraci, brilantní a živý, jeho pochopení velkých formálních vzorců, jak je vidět v obrovské Symfonii č. 3 pro velký smyčcový orchestr, jsou stejně vynikající. Popovova hudba se vyznačuje dramatickým hudebním jazykem, zejména v kontrastních symfoniích, které připomínají jak Rimského-Korsakova, tak Skrjabina, s výrazným příklonem k expresionismu a inovativní orchestraci. Gavriil Popov zemřel 17. února 1972 v Repinu nedaleko Leningradu, jeho hudební odkaz však zůstává důležitou součástí sovětské hudební historie.