Gérard Blain

Gérard Blain (23. října 1930, Paříž, Francie – 17. prosince 2000, Paříž, Francie) byl francouzský herec, režisér a scenárista. Patřil mezi významné osobnosti francouzské kinematografie, zejména hnutí Nové vlny, kde se proslavil jako herec, než se později etabloval jako svébytný filmový režisér. Raná kariéra a herecký průlom Blain zahájil svou hereckou kariéru v roce 1944 a postupně se vypracoval mezi respektované francouzské herce. Skutečný průlom v jeho kariéře přišel koncem 50. let, kdy se stal jednou z klíčových tváří rodícího se hnutí francouzské Nové vlny (Nouvelle Vague). Zásadní význam pro jeho kariéru měla spolupráce s režisérem Claudem Chabrolem, který ho obsadil do svých prvních dvou celovečerních filmů. V roce 1958 ztvárnil Blain hlavní roli alkoholika Serge ve filmu Le Beau Serge, který je považován za první dílo francouzské Nové vlny. Film, natočený v Chabrolově rodné vesnici Sardent, vypráví příběh muže, který se po letech vrací do rodné vesnice a nachází svého přítele jako zničeného alkoholika. O rok později si Blain a jeho herecký protějšek Jean-Claude Brialy vyměnili charakterové polohy v Chabrolově druhém filmu Les Cousins, kde Blain ztvárnil provinčního studenta práv Charlese, který přijíždí do Paříže ke svému dekadentnímu bratranci. Tento film získal Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Mezinárodní kariéra Blainova herecká kariéra se neomezovala pouze na Francii. Krátce působil i v Hollywoodu, kde však odmítl podepsat smlouvu, znechucen tamním hvězdným systémem a mocí, kterou herci měli nad režiséry. Po návratu do Evropy se spokojil s rolemi v nízkorozpočtových italských a francouzských produkcích. Mezi jeho významné mezinárodní projekty patří role Charlese "Chipse" Maureye ve filmu Hatari! (1962) režiséra Howarda Hawkse, kde hrál po boku Johna Waynea. Film vypráví příběh skupiny lovců divokých zvířat v Tanzanii. Během natáčení se Blain dostal do konfliktu s Waynem kvůli politickým názorům, což vedlo k omezení jeho role ve filmu. Režisérská dráha V průběhu 60. let Blain postupně ustupoval z první linie herectví a začal se připravovat na svou režisérskou kariéru. K režii ho přivedla frustrace z hereckého povolání – nesnášel být pouhým nástrojem v rukou jiných a toužil po vlastním vyjádření. Jeho režijní debut přišel v roce 1971 s filmem Les Amis (Přátelé), který vypráví příběh šestnáctiletého aspirujícího herce Paula, jenž naváže vztah s bohatým ženatým podnikatelem Philippem. Film získal Zlatého leoparda na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu, což Blainovi přineslo uznání jako režisérovi. V roce 1976 natočil částečně autobiografický film Un enfant dans la foule (Dítě v davu), který byl uveden na festivalu v Cannes. Film sleduje osudy mladého chlapce Paula, kterého opustil otec a ignoruje matka, a který hledá lásku a náklonnost u vojáků a dalších mužů, které potkává na ulicích Paříže během německé okupace. Dílo je považováno za jedno z nejautentičtějších zobrazení života v okupované Francii. Pozdní kariéra a odkaz Celkem Blain režíroval devět filmů mezi lety 1971 a 2000. Jeho režisérský styl byl ovlivněn minimalistickým přístupem Roberta Bressona, vyznačoval se dlouhými statickými záběry s úspornou kompozicí, často s výraznými barvami a minimálním pohybem v záběru. Jako herec se objevil v přibližně šedesáti filmech během své kariéry trvající od roku 1944 do roku 2000. Byl považován za francouzský ekvivalent Jamese Deana, kterému se i fyzicky podobal. Stal se oblíbencem kontinentálních kritiků a byl silně podporován vlivným časopisem Cahiers du Cinéma. Poslední desetiletí svého života strávil Blain snahou vyrovnat se s dluhy, ale zůstal věrný svým ideálům a odmítal dělat ústupky komerčním požadavkům filmového průmyslu. Zemřel 17. prosince 2000 ve věku 70 let v Paříži, krátce poté, co se dočkal kritického uznání svého posledního filmu. V osobním životě byl Blain čtyřikrát ženatý, mimo jiné krátce s herečkou Bernadette Lafont, jednou z ikon francouzské Nové vlny. Ačkoli byl jako herec mnohem plodnější než jako režisér, právě jeho režijní práce mu umožnila dosáhnout toho, co chtěl – vyjádřit svůj odpor k morálnímu úpadku, jehož byl za svého života svědkem.