Ivo Pondělíček

Ivo Pondělíček (17. června 1928, Strakonice – 20. prosince 2019, Praha) byl významný český klinický psycholog, filmový teoretik, sexuolog a v pozdějším věku také malíř. Patřil mezi nejvýznamnější české poválečné filmové teoretiky a jeho dílo představuje originální příspěvek k české filmové teorii. Vzdělání a počátky kariéry Ivo Pondělíček promoval na Masarykově univerzitě v Brně, kde během studií v roce 1947 začal přispívat do Lidových novin. Po únoru 1948 se dostal do hledáčku komunistického režimu a na přelomu 40. a 50. let byl dvakrát ve vazbě z politických důvodů. Po únoru 1948 několik členů redakce emigrovalo a v roce 1949 Iva Pondělíčka zatkla StB a obvinila ho z porušování zákona 231 na ochranu republiky. Po studiích působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech, odkud byl však v roce 1962 na udání jednoho ze svých pacientů donucen odejít. Psychologa Pondělíček vnímal jako „umělce vědy, jehož kreativní schopnost se zakládá stejně na myšlení syntetickém, jako na umění odvážné a imaginativní analýzy". V roce 1962 byl, na udání jednoho ze svých pacientů, režimem donucen z místa odejít. Z Karlových Varů se přestěhoval do Prahy, kde však z kádrových důvodů dlouho nemůže najít kvalifikovanou práci. Krátce působil jako psycholog u národního fotbalového týmu. Zabýval se však hlavně psychologií umění, zejména filmu. Filmová teorie a akademická dráha V první polovině 60. let získal místo ve Filmovém ústavu a začal přednášet na FAMU psychologii umění. Později přednášel zejména psychologii filmu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako klinický psycholog a filmový teoretik napsal téměř 200 odborných prací a knih z oblasti kinematografie, estetiky, psychologie a sexuologie, které spojuje jednotný pohled psychoanalytické metody. Jeho texty charakterizuje silná metodologická jednota, která spočívá v následování teoretických základů freudismu. Tyto principy jsou trvale přítomné ve všech jeho teoretických textech napsaných mezi lety 1962 a 1998, kdy působil jako nezávislý teoretik mimo Československý filmový ústav a později také jako přednášející na FAMU a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako psychologický konzultant spolupracoval na filmu Dušana Hanáka Výzva do ticha. Tento dokumentární film pojednává o výtvarných a verbálních projevech duševně nemocných lidí. Specializoval se také na tvorbu režiséra Ingmara Bergmana. Jeho publikace Bergmanův filozofický film a problémy jeho interpretace byla oceněna Audiovizuální cenou Trilobit, udělovanou Svazem československých filmových a televizních umělců. Současně působil jako znalec tvorby Ingmara Bergmana a Alfreda Hitchcocka a je podepsán jako autor či spoluautor pod 200 studiemi, články, recenzemi a 20 knihami o psychologii, sexuologii a filmu. Mezi jeho významné filmově-teoretické práce patří také Hitchcockovy obrazy choré mysli z roku 1998. V roce 1964 mu vyšla monografie o Karlu Havlíčkovi s přesahem k tématu fantazie v umění obecně, pod názvem Fantaskní umění — jeho vývoj a souvislosti. Zabýval se rozbory uměleckých děl, na kterých demonstroval psychologické fenomény – například v esejích Od Flauberta k Bovarysmu, Syndrom Nany a v knihách Film jako svět fantomů a mýtů a Bergmanův filozofický film a problémy jeho interpretace. Na VI. Světovém sociologickém kongresu v Evianu přednesl roku 1966 příspěvek s názvem Filmový hrdina v mladé vlně československého filmu, zabývající se zobrazováním životního úspěchu filmových postav. V roce 1968 se stal kandidátem věd (CSc.). Mezi lety 1968–1970 přednášel v tehdejší Jugoslávii na Škole pro divadlo a film. Svůj zahraniční pobyt popisoval jako „poloemigraci". Vrátil se kvůli rodině. Přestože s režimem nesouhlasil, pociťoval zároveň nedůvěru a nechuť otevřeně se angažovat v disentu kolem budoucího Občanského Fóra. V roce 1972 byl nucen Filozofickou fakultu opustit, kvůli svému článku Jak zabít lidskou osobnost?, otištěném ve sborníku Antonína Kratochvíla s názvem Žaluji 1) Stalinská justice v Československu, pojednávajícímu o brutálních praktikách při výslechu StB. Sexuologie a další odborná činnost Z kádrových důvodů se začal věnovat nezpolitizované sexuologii, částečně ve spolupráci s manželkou, významnou československou sexuoložkou MUDr. Jaroslavou Pondělíčkovou-Mašlovou. Byl autorem či spoluautorem knih, které jako první v Československu poskytovaly moderní a otevřené informace o sexu a partnerských vztazích. Jeho kniha Lidská sexualita jako projev přirozenosti a kultury se stala bestsellerem. Do veřejného povědomí se dostal díky autorství řady sexuologických publikací, knihy Lidská sexualita jako projev přirozenosti a kultury či kultovní příručky pro dospívající Sexuální zrání mladého muže. Na přelomu 40. a 50. let byl dvakrát ve vazbě z politických důvodů. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. V roce 1990 se vrátil na FF UK a založil poradnu pro intimní vztahy Atheneum. Za své vědecké publikace The problem of euthanasia and dysthanasia in burns, Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu, Psychological and Social Aspects in Burn Care, Facial Disfigurement following Burns získal několik českých i zahraničních ocenění — Ramelotova cena (1985), J. Laing Memorial Prize Essay (1987). V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď. Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Umělecká tvorba a závěr života V důchodovém věku začal malovat a svá díla vystavoval pod pseudonymem Dubroka ip. Namaloval například sérii s názvem Osamělost přespolního sexuologa. Estetika jeho děl odpovídá kubismu a surrealismu. V roce 2008 mu jeho bývalí posluchači věnovali knihu Groteskno v sexualitě i jinde – obsahující 51 reprodukcí jeho děl s komentáři a úvodními projevy z jeho výstav. V roce 2015 mu malování znemožnila zraková slabost. V prosinci 2019 umírá ve věku 91 let. Ivo Pondělíček zemřel 20. prosince 2019 v Praze ve věku 91 let. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které významně obohatilo českou filmovou teorii, psychologii a sexuologii. Jeho interdisciplinární přístup k filmu a umění, stejně jako jeho odvaha otevřeně hovořit o sexualitě v době, kdy to nebylo běžné, z něj činí jednu z nejvýznamnějších osobností české vědy a kultury druhé poloviny 20. století.