Valeska Gert

Valeska Gert, narozená 11. ledna 1892 v Berlíně jako Gertrud Valesca Samosch, byla německá tanečnice, herečka, pantomimička a průkopnice performativního umění. Pocházela z židovské rodiny obchodníka Theodora Samosche a jeho ženy Augusty, rozené Rosenthalové. Již od sedmi let se věnovala tanci a v roce 1915 začala studovat herectví u Marie Moissové a Alfreda Breiderhoffa. Průkopnice avantgardního tance a počátky filmové kariéry Ve dvacátých letech se Valeska Gert proslavila jako inovativní tanečnice, která ve svých vystoupeních kombinovala prvky pantomimy, tance a divadla. Její excentrické taneční pantomimy, v nichž dokázala ztvárnit širokou škálu témat od politiků přes prostitutky až po abstraktní koncepty jako smrt či hlad, z ní učinily hvězdu berlínské avantgardní scény. Od roku 1923 se začala věnovat také filmovému herectví. Významná byla její spolupráce s režisérem G. W. Pabstem, pro kterého hrála ve filmech The Joyless Street (1925) po boku Grety Garbo, Diary of a Lost Girl (1929) s Louise Brooks a The Threepenny Opera (1931) podle díla Bertolta Brechta. V těchto filmech často ztvárňovala výrazné vedlejší role, které i přes svůj omezený prostor zanechaly v divácích silný dojem. Její groteskní, intenzivní a často provokativní herecký projev ji řadil mezi nejvýraznější osobnosti německé kinematografie období Výmarské republiky. Exil a Beggar Bar Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 byla Valeska Gert jako židovka nucena opustit Německo. Nejprve působila v Londýně, kde se objevila v experimentálním krátkém filmu Pett and Pott a provdala se za anglického spisovatele Robina Haye Andersona. Začátkem roku 1939 emigrovala do Spojených států, kde se zpočátku živila umýváním nádobí a jako modelka. Koncem roku 1941 otevřela v newyorské čtvrti Greenwich Village vlastní podnik Beggar Bar (Žebrácký bar), který fungoval jako kabaret a restaurace. Tento podnik se stal významným místem setkávání umělců a intelektuálů v exilu. Pracovali zde mimo jiné Julian Beck, Judith Malina, Jackson Pollock a krátce i Tennessee Williams, kterého Gert propustila pro jeho údajně "příliš nedbalou práci". Navzdory své popularitě musel být Beggar Bar v roce 1945 uzavřen kvůli chybějícím oficiálním povolením. V roce 1946 otevřela další kabaret "Valeska's" v Provincetownu v Massachusetts, kde opět spolupracovala s Tennessee Williamsem. Návrat do Evropy a pozdní filmová kariéra V roce 1947 se Valeska Gert vrátila do Evropy. Po krátkých pobytech v Paříži a Curychu se v roce 1949 usadila v Berlíně, kde postupně provozovala kabarety "Bei Valeska" a "Hexenküche" (Čarodějnická kuchyně). Od roku 1951 také vedla během letních měsíců kabaret "Ziegenstall" (Kozí chlév) v obci Kampen na ostrově Sylt, který provozovala až do své smrti. V šedesátých letech se Valeska Gert vrátila k filmové kariéře. V roce 1965 ji Federico Fellini obsadil do svého prvního celovečerního barevného filmu Juliet of the Spirits, kde ztvárnila roli androgynního hinduistického věštce Pijmy (Bhishmy). Úspěch tohoto filmu jí otevřel cestu k dalším rolím v německé kinematografii sedmdesátých let. Spolupracovala s Rainerem Wernerem Fassbinderem na televizním seriálu Eight Hours Don't Make a Day (1973) a s Volkerem Schlöndorffem na filmu Coup de Grace (1976), který se stal její poslední filmovou rolí. Odkaz a význam Valeska Gert zemřela mezi 15. a 18. březnem 1978 ve věku 86 let ve svém domě v Kampenu na ostrově Sylt. Těsně před smrtí podepsala smlouvu s Wernerem Herzogem na roli v jeho remaku klasického filmu Nosferatu, k jehož natáčení však již nedošlo. Jako průkopnice expresionistického tance a performativního umění ovlivnila mnoho umělců a je považována za předchůdkyni punkového hnutí. Její filmová tvorba, ačkoliv často ve vedlejších rolích, zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách kinematografie. V roce 1970 obdržela ocenění Filmband in Gold za celoživotní přínos německému filmu. V roce 2010 byla její tvorba představena na výstavě v Berlínském muzeu současného umění Hamburger Bahnhof, která znovu oživila zájem o tuto výjimečnou umělkyni.