Thea Červenková

Thea Červenková (17. 5. 1878, Praha, Rakousko-Uhersko – 1961, São Paulo, Brazílie), vlastním jménem Terezie Císařová, byla česká filmová režisérka, scenáristka, spisovatelka, dokumentaristka, herečka, filmová novinářka, kritička, producentka a majitelka filmové společnosti. Byla historicky druhou českou filmovou režisérkou po Olze Rautenkranzové a významnou průkopnicí české kinematografie v jejích počátcích. Počátky kariéry a vzdělání Narodila se v Praze do rodiny vinohradského řezníka a majitele domu č. 13 v Klicperově ulici (dnešní Záhřebská), který později mnohokrát posloužil jako provizorní filmový ateliér. Podle dostupných informací se vzdělávala v zahraničí, údajně i u slavného režiséra Maxe Reinhardta. Nejprve projevovala literární vlohy a ambice. Pracovala pro divadlo, dramatizovala literární díla – například její dramatizace románu Hřích paní Hýrové od Václava Štecha byla uvedena pražským divadlem Uranie v roce 1915. V roce 1917 vydala vzpomínkovou knihu Toulky moravským Slovenskem. Filmová kariéra Do filmového průmyslu vstoupila Červenková kolem roku 1918, kdy začala pracovat pro společnost Pragafilm jako scenáristka a editorka titulků. Brzy poté přešla s kameramanem Josefem Brabcem do české pobočky rakouské filmové společnosti Sascha-Film, která byla po vzniku Československa přejmenována na Slaviafilm. Její první režijní počin byl krátkometrážní film Náměsíčný (1919). Téhož roku režírovala další krátké komedie a grotesky: Monarchistické spiknutí, Zloděj a Byl první máj. Ve filmu Zloděj si také zahrála malou roli služebné. Tyto dva poslední filmy jsou jediné dochované z tohoto období její tvorby. Filmový ústav a vrchol tvorby V druhé polovině roku 1919 založila Červenková společně s Josefem Brabcem vlastní produkční společnost Filmový ústav. Ve svém rodinném domě na Vinohradech vybudovala dílnu, studio a laboratoř. Na dvoře domu se natáčely interiérové scény jejích filmů. Filmový ústav produkoval čtyři její celovečerní filmy: Babička (1921), Košile šťastného člověka (1921), Ty petřínské stráně/Bludička (1922) a Paličova dcéra (1923). Nejdůležitějším z nich byla Babička, první filmová adaptace populárního českého literárního klasického díla Boženy Němcové. Film se skládal z pěti vybraných epizod, z nichž nejobsáhlejší byla babiččina retrospektiva, ve které se protagonistka setká s císařem Josefem II. (první filmová role legendárního Františka Smolíka). V titulní roli se objevila Ludmila Innemannová, matka Svatopluka Innemanna. Exteriérové scény se natáčely v autentickém prostředí Babiččina údolí. Novinářská činnost a odkaz Kromě režijní práce přispívala Červenková v letech 1919-1920 do odborného filmového časopisu Československý film články jako "Film, jeho význam a národnost", "Naše filmová dramaturgie" či "Prvá československá soutěž na domácí libreta". Ve svých textech prosazovala vnímání filmu jako kulturního a národního fenoménu a usilovala o zvýšení úrovně československé kinematografie. "Film je hlubokou studnicí poznání, film se stane vlivnějším než tisk, film je umění, které nesmí být znesvěceno mávnutím vlajkou nebo proměněno v dojnou krávu... Ale film je také národním vyznáním, deklarací... a to nesmí být zapomenuto," napsala v roce 1919. Ačkoli její filmy nebyly komerčně ani kriticky příliš úspěšné a byly kritizovány především kvůli rychlé a nízkorozpočtové produkci a nedostatku filmového vzdělání, její přínos pro raný československý filmový průmysl je nepopiratelný. Byla jednou z průkopnic, které adaptovaly literární a divadelní díla pro film a prosazovaly vnímání filmové tvorby jako součásti vytváření národní identity. Z její tvorby se dochovaly pouze filmy Babička, Paličova dcéra, Zloděj a Byl první máj. V roce 1923 ukončil Filmový ústav svou činnost kvůli ekonomické krizi a Červenková odešla se svými bratry do Brazílie, kde později zemřela.