Miloš Wasserbauer

Miloš Wasserbauer, 14. června 1907 – 17. srpna 1970, operní režisér Miloš Wasserbauer se narodil 14. června 1907 ve Svatoslavi nedaleko Žďáru nad Sázavou v kantorské rodině. Po maturitě na brněnské střední škole studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a souběžně soukromě hru na klavír na brněnské konzervatoři. V mládí jej zlákal film a působil jako pomocný kameraman při natáčení filmů Před maturitou Vladislava Vančury a Mizející svět Vladimíra Úlehly. Nějakou dobu pracoval také jako režisér a kameraman u brněnské firmy Legiafilm, kde natáčel především reklamní a dokumentární filmy. Počátky režijní kariéry S Milošem Wasserbauerem se v roli operního režiséra setkáváme poprvé při premiéře Thomasovy Mignon, která se konala na scéně tehdejšího divadla Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo) v Brně. V letech 1937–1941 působil jako operní režisér Zemského divadla v Brně, v období 1943–1944 jako operní režisér Českého lidového divadla v Brně a v letech 1944–1946 jako režisér ostravského divadla. Po válce se vrátil do Brna, kde v letech 1946–1953 působil jako operní režisér Státního divadla. Významnou etapou jeho kariéry bylo období 1953–1960, kdy zastával pozici šéfrežiséra opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Poté se opět vrátil do Brna, kde působil jako operní režisér Státního divadla až do své smrti v roce 1970. Režijní styl a přístup Wasserbauerův režijní rukopis se vyznačoval vývojem od důsledného realismu k poetické mírné stylizaci a ideálnímu souzvuku libreta, partitury a scénického dění. Wasserbauer chápal výkon herce v opeře jako vedoucí složku každé inscenace, jejímž základním stylovým východiskem měl být realismus. Zúžené realistické cítění převládalo v jeho inscenacích z 50. let. Vyšší stylizaci výrazových prostředků nejdříve používal jen v závěrečných jednáních oper, později se z ní staly skutečně jevištní metafory. Od 60. let využíval realismus stále méně a chápal ho jako realismus stále více obohacovaný řečí divadelních metafor. Jedním ze základních rysů jeho tvorby bylo výrazné napětí mezi historizujícím a aktualizujícím pohledem. Při režii oper nikdy nepoužíval specifické činoherní postupy. Významné inscenace Mezi jeho nejvýznamnější režijní počiny patří inscenace Janáčkových oper. V roce 1958 režíroval v Brně operu Z mrtvého domu, která patří k jeho nejpozoruhodnějším inscenacím. Wasserbauer byl uznávaným znalcem a inscenátorem Janáčkových oper a propagátorem operních novinek na brněnské scéně. V Bratislavě se mu nejvíce vydařila sezóna 1957/58, kdy v Smetanově Daliborovi potlačil monumentalitu a celý příbeh stredovekého rytiera pochopil jako boj za svobodu. Spolu se scénografem Zbyňkem Kolářem experimentovali se světlem a vizuálními efekty. Další jeho vynikající inscenací byla Janáčkova Liška Bystrouška s mimořádně působivou scénou Františka Tröstera, s níž často spolupracoval i v Brně. V Bratislavě režíroval také Straussova Gavaliera s ružou, kde kritika oceňovala dokonalý soulad mezi scénickým děním a partiturou, pohybovou kulturu sólistů i zboru. Z dalších významných inscenací v Bratislavě lze jmenovat Pauerovu Zuzanu Vojířovou, kde dokázal na jevišti inscenovat simultánně probíhající děje. Méně úspěšné byly jeho inscenace slovenských oper Cikkerova Jura Jánošíka a Bega Bajazida či Suchoňova Svätopluka. Po návratu do Brna režíroval v roce 1964 v Slovenském národním divadle náročného Hindemithova Cardillaca opět na Trösterově scéně. Pedagogická činnost a odkaz Neodmyslitelnou a mimořádně důležitou součástí Wasserbauerových aktivit byla jeho činnost pedagogická. Věnoval se jí už během čtyřicátých let na brněnské konzervatoři, od roku 1957 pak na Janáčkově akademii múzických umění, kde byl jmenován v roce 1963 profesorem. V úzké spolupráci se svou manželkou Věrou Střelcovou-Wasserbauerovou vybudoval operní studio, které proměnil v roce 1967 do podoby Komorní opery. Jako pedagog se podílel na výchově nové generace operních režisérů a významně přispěl k rozvoji operní režie v Československu. Miloš Wasserbauer se jako režisér představil i zahraničním divákům. Jednak to bylo při zahraničních zájezdech Janáčkovy opery, k nimž v době politického uvolňování docházelo a kdy brněnská opera významně přispívala k seznámení s Janáčkovým dílem v Evropě. Sám režíroval Verdiho Sílu osudu v družebním brněnském městě Lipsku a především Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovou v milánské La Scale, ve Florencii a v Barceloně. Miloš Wasserbauer zemřel nečekaně uprostřed příprav na další inscenační záměry v době divadelních prázdnin, 17. srpna 1970 v Tišnově. Jeho režijní odkaz a přístup k operní režii významně ovlivnily československou operní scénu druhé poloviny 20. století.