Václav Kašlík

Václav Kašlík, narozen 28. září 1917 v Poličné u Valašského Meziříčí, zemřel 4. června 1989 v Praze, byl významný český dirigent, hudební a operní skladatel a režisér opery, který patří k nejvýraznějším českým operním tvůrcům 20. století. Vzdělání a počátky kariéry Václav Kašlík pocházel z rodiny řídicího učitele Hynka Kašlíka, kde získal první hudební základy ve hře na housle, klavír a ve zpěvu. Vystudoval skladbu a dirigování na pražské Konzervatoři (1936-1940) a současně studoval hudební vědu a estetiku na Karlově univerzitě. Po absolvování konzervatoře pokračoval ve studiu operní režie pod vedením režiséra Ferdinanda Pujmana a dirigování v mistrovské třídě Václava Talicha, který měl zásadní vliv na jeho budoucí umělecké směřování. První kroky v divadelní kariéře vedly Kašlíka do pražského divadla E. F. Buriana, kde působil jako dirigent (1940-1941) a kde také debutoval se svým baletem Juan. V roce 1941 zkomponoval svou první operu Zbojnická balada. Jako operní režisér debutoval v Plzni operou Vodník Boleslava Vomáčky a v roce 1942 uvedl v Národním divadle díla Pavla Bořkovce – operu Satyr a balet Krysař. Poválečná činnost a založení Opery 5. května V roce 1945 Kašlík spolu s Aloisem Hábou a hercem a režisérem Antonínem Kuršem spoluzaložil pražské Divadlo 5. května (D5K) a do roku 1948 zde vedl operu jako šéf, režisér a dirigent. Velký úspěch měla hned jeho první režie – uvedení Smetanovy opery Braniboři v Čechách (1945). V roce 1948 se D5K stalo součástí Národního divadla a pod novým názvem Smetanovo divadlo se stalo jednou z jeho tří hlavních scén. Kašlík nadále působil jako dirigent, ale stále více se zaměřoval na režii. V roce 1953 se vrátil do Národního divadla, kde si vybudoval mezinárodní renomé jako režisér. Vrchol tvůrčí činnosti V šedesátých letech dosáhl Václav Kašlík vrcholu své jevištní tvorby. Jeho kouzelně poetická a přitom navýsost dramatická inscenace Dvořákovy Rusalky (1960) se se svými 642 reprízami zapsala natrvalo do dějin české opery. Ve svých inscenacích používal filmové prostředky a projekce, což se projevilo právě v mimořádně úspěšné Rusalce a v Daliborovi (1961). Mezi jeho další významné inscenace patřily Janáčkova Věc Makropulos a dvě inscenace oper Bohuslava Martinů – Julietta (1962) a Řecké pašije (1967). Za absolutní vrchol jeho režijní tvorby je považována inscenace Mozartovy opery Don Giovanni ve Stavovském divadle v roce 1969. Filmová tvorba a mezinárodní působení Václav Kašlík se také zaměřil na převádění operních děl na filmové plátno a televizní obrazovku. S televizí spolupracoval už od počátků jejího vysílání v roce 1954, což vyhovovalo jeho zájmu o využití moderních technologií v divadle. Režijně v televizi debutoval v roce 1959 operou Bohéma Giacoma Pucciniho. O rok později natočil jako televizní film i svoji operu Krakatit (1960), kterou zkomponoval v letech 1958-1960 podle stejnojmenného románu Karla Čapka. Jeho první snímek určený pro stříbrné plátno, filmová adaptace Dvořákovy opery Rusalka (1963), je často označována za nejlepší filmové ztvárnění tohoto díla. Kašlík byl výrazným mezinárodním představitelem tohoto specifického mediálního umění a režíroval několik desítek operních a baletních produkcí pro Českou televizi a německou televizní stanici ZDF. Mezi nejslavnější patří právě filmové adaptace oper Prodaná nevěsta a Rusalka. Jako režisér působil i v zahraničí, kde inscenoval opery v prestižních operních domech, jako jsou milánská La Scala, benátské Teatro La Fenice, vídeňská Volksoper či mnichovské Gärtnerplatz Theater. Za svůj umělecký přínos získal Václav Kašlík v roce 1956 Státní cenu, v roce 1958 titul zasloužilý umělec a v roce 1988 titul národní umělec. Vedle několika baletů a instrumentálních skladeb je Václav Kašlík autorem dvou oper a dvou hudebních dramat. Kromě zmíněné Zbojnické balady (1939-41) zkomponoval operu Krakatit (1960-61), hudební drama La Strada (1980) podle scénáře Federica Felliniho a hudební drama Krysař (1981-83) podle novely Viktora Dyka.