Oldřich Lukeš, 18. února 1909, Brno, Rakousko-Uhersko – 11. února 1980, Praha, Československo, herec, divadelní režisér a organizační pracovník Divadelní začátky a vzdělání Oldřich Lukeš se narodil v Brně, kde již jako malý chlapec projevoval zájem o divadlo a vystupoval na brněnské Dělnické akademii. V letech 1928–1932 absolvoval brněnskou Státní konzervatoř pod vedením profesorů Rudolfa Waltera a Balouna. Po studiích nastoupil do Městského divadla v Kladně (1932–1933), odkud jeho kroky vedly do divadel v Ostravě a Brně (1933–1942). Během okupace působil v Beskydském divadle v Hranicích (1942–1945), které spoluzaložil a kde zastával pozice herce, režiséra, šéfa činohry a v letech 1943–1944 i ředitele. V letech 1942–1943 založil a vedl Moravské lidové divadlo. Poválečná divadelní kariéra Po válce se Oldřich Lukeš významně zasloužil o zřízení Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde v letech 1947–1952 působil jako umělecký šéf. V roce 1952 přesídlil do Prahy, kde se stal členem Vinohradského divadla (tehdy Ústředního divadla československé armády), kde setrval až do svého odchodu do penze v roce 1976. Na divadelních prknech ztvárnil řadu významných rolí, mezi něž patřil Cassius v Shakespearově dramatu Julius Caesar, statkář Petr Ivanovič Dobčinský v Gogolově Revizorovi, havíř Vít v Tylově dramatu Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud, syn Jiří v Čapkově Matce či vysloužilý voják Martin Kabát v Drdových Hrátkách s čertem. Filmová kariéra Filmový debut Oldřicha Lukeše přišel v roce 1947 v historickém snímku Portáši, kde ztvárnil horala Jana Berku. V následujících letech se etabloval především jako představitel uvědomělých dělníků a proletářských hrdinů v budovatelských filmech jako Pětistovka (1949), Vstanou noví bojovníci (1950) či Zocelení (1950). Za titulní roli Franty ve Fričově dramatu Zocelení získal v roce 1951 Státní cenu I. stupně. Mezi jeho další významné filmové role patřil Karel Sabina v životopisném snímku Z mého života (1955), šerif v legendární parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964) či spisovatel Eduard Urx v dramatu Klíč (1971). Charakteristické filmové role Oldřich Lukeš se ve své filmové kariéře často objevoval v rolích vojáků a policistů, například ve filmech Akce B (1951), Tanková brigáda (1955) či Mezi námi zloději (1963). Ztvárnil také řadu venkovských postav ve snímcích Usměvavá zem (1952), Jurášek (1956), Kohout plaší smrt (1961) a Sedm havranů (1967). V 70. letech se na filmovém plátně objevoval spíše v politicky exponovaných snímcích jako Člověk není sám (1971), Tobě hrana zvonit nebude (1975), Akce v Istanbulu (1975) či Hněv (1977). Jeho posledním filmem byl Paragraf 224 (1979), který měl premiéru až po hercově smrti. Televizní a rozhlasová tvorba Oldřich Lukeš spolupracoval s televizí již od počátku jejího vysílání. Účinkoval v televizních inscenacích jako Rozrušená země, Můj generál, Člověk za 10 centů, Šestý do party, Kníže Bruncvík, Julián a odpadlík, Lidé na křižovatce či Královský gambit. Divákům se zapsal do paměti také účinkováním v populárních seriálech jako Hříšní lidé města pražského, 30 případů majora Zemana, My z konce světa a Nemocnice na kraji města. Významně působil i v rozhlase, kde účinkoval v adaptacích literárních děl jako Válka s mloky, Křížová cesta, Idiot, Zkáza eskadry, Nositelé řádu, Manželé Rosenbergovi, Duše houslí, Demokraté, Nebožtík Nasredin či Galileo Galilei. Další umělecké aktivity Vedle herectví se Oldřich Lukeš věnoval také dabingu, kde propůjčil svůj hlas postavám v zahraničních filmech jako Mayovky, Vůně cibule, Dvanáct rozhněvaných mužů či Křidýlko nebo stehýnko. Působil také jako pedagog na pražské Lidové škole umění, kde předával své bohaté zkušenosti mladším generacím. S divadelními historiky je dnes Oldřich Lukeš hodnocen především jako zdatný organizační pracovník, který se významně zasloužil o rozvoj českého divadelnictví, zejména na Moravě. Oldřich Lukeš zemřel v Praze 11. února 1980, týden před svými 71. narozeninami.