Alberto Sordi

Alberto Sordi (15. června 1920, Řím, Itálie – 24. února 2003, Řím, Itálie) byl italský herec, komik, dabér, režisér, zpěvák, skladatel a scenárista. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších herců v historii italské kinematografie a jednoho z nejlepších představitelů žánru commedia all'italiana. Dětství a začátky kariéry Alberto Sordi se narodil v římské čtvrti Trastevere jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec Pietro byl profesorem hudby a hrál na tubu v orchestru římské opery, matka Maria byla učitelkou. Již v dětství projevoval umělecké sklony – ve věku sedmi let začal zpívat v chlapeckém sboru Sixtinské kaple. Po změně hlasu se věnoval opernímu zpěvu, ale rodiče jeho herecké ambice nepodporovali. V roce 1936 se zapsal na hereckou akademii Accademia dei Filodrammatici v Miláně, odkud byl však vyloučen kvůli svému výraznému římskému přízvuku. Téhož roku vyhrál konkurz společnosti Metro Goldwyn Mayer na italský dabing Olivera Hardyho ve filmech s dvojicí Laurel a Hardy, což mu otevřelo dveře do světa filmu. Cesta k filmovému úspěchu První významnější filmovou roli získal v roce 1942 ve válečném snímku The Three Pilots režiséra Maria Mattoliho. V poválečném období se prosadil především v rozhlase, kde vytvořil několik populárních postav, které mu přinesly značnou popularitu. Zlomovým momentem v jeho kariéře byla spolupráce s Federicem Fellinim, který ho obsadil do filmů The White Sheik (1952) a I Vitelloni (1953). Právě role líného a nezralého mladíka ve filmu I Vitelloni mu přinesla první významné ocenění – cenu Nastro d'Argento za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Sám Sordi považoval tento film za klíčový pro svůj umělecký vývoj. Hvězda italské kinematografie V roce 1954 natočil rekordních třináct filmů, včetně úspěšné komedie An American in Rome, kde ztvárnil postavu Nanda Mericoniho, mladíka posedlého americkou kulturou. Tato role mu vynesla takovou popularitu, že během návštěvy Kansas City v roce 1955 obdržel symbolický klíč k městu a titul čestného občana. V průběhu 50. let se Sordi stal jednou z nejvýraznějších tváří italské kinematografie a spolu s Ninem Manfredim, Vittoriem Gassmanem a Ugem Tognazzim vytvořil legendární čtveřici herců, kteří dominovali žánru commedia all'italiana. Vrchol kariéry Konec 50. let a 60. léta představují vrchol Sordiho kariéry. V roce 1959 zazářil po boku Vittoria Gassmana ve válečném dramatu The Great War režiséra Maria Monicelliho. Film získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách a Sordimu přinesl cenu Nastro d'Argento za nejlepšího herce. V roce 1960 se objevil v dalším významném válečném filmu Tutti a Casa (Everybody Go Home) režiséra Luigiho Comenciniho, kde ztvárnil postavu poručíka Alberta Innocenziho, který se po kapitulaci Itálie v roce 1943 snaží dostat domů. V roce 1961 exceloval v dramatu Una vita difficile (A Difficult Life) režiséra Dina Risiho, kde hrál bývalého partyzána a novináře Silvia Magnozziho, který se potýká s poválečnými změnami v italské společnosti. Film je považován za jedno z nejlepších děl italské kinematografie a Sordiho výkon v něm ukazuje jeho schopnost kombinovat komediální a dramatické polohy. Mafioso a mezinárodní úspěch V roce 1962 natočil film Mafioso režiséra Alberta Lattuady, který je považován za jeden z prvních italských filmů otevřeně zobrazujících mafii. Sordi zde hraje Antonia Badalamentiho, vedoucího pracovníka automobilky v Miláně, který se vrací se svou rodinou na rodnou Sicílii a je nedobrovolně zatažen do služeb místního mafiánského bosse. Za svůj výkon v komedii Il Diavolo (To Bed or Not to Bed) získal v roce 1963 Zlatý glóbus za nejlepšího herce v muzikálu nebo komedii. Mezinárodní publikum ho mohlo vidět ve filmu Those Magnificent Men in Their Flying Machines (1965), kde ztvárnil italského hraběte Emilia Ponticelliho. V roce 1972 získal Stříbrného medvěda za nejlepšího herce na Berlínském filmovém festivalu za roli ve filmu Detenuto in attesa di giudizio (In Prison Awaiting Trial). Režisérská dráha V roce 1966 debutoval jako režisér komedií Fumo di Londra, kde si také zahrál hlavní roli. Celkem režíroval 19 filmů, včetně snímků Io e Caterina (1980), Il tassinaro (1983) a Tutti dentro (1984). Jako režisér často zpracovával společenská témata s typickým italským humorem a satirou. Osobní život a odkaz Přestože byl Sordi velmi populární, vedl poměrně uzavřený soukromý život. Nikdy se neoženil a neměl děti, ačkoliv udržoval několik dlouhodobých vztahů, včetně devítileté romance s herečkou Andreinou Pagnani. Více než 40 let žil ve své vile v Římě se svou sestrou Aurelií. Byl známý svou láskou k fotbalovému klubu AS Řím a byl praktikujícím katolíkem. Alberto Sordi zemřel 24. února 2003 ve věku 82 let na infarkt. Jeho pohřbu se zúčastnilo 250 000 lidí a miliony dalších sledovaly obřad v přímém přenosu v televizi. Za svou kariéru získal bezpočet ocenění, včetně deseti cen David di Donatello a pěti Nastro d'Argento. V roce 1995 obdržel Zlatého lva za celoživotní dílo na filmovém festivalu v Benátkách. V roce 2000, u příležitosti jeho 80. narozenin, byl jmenován čestným starostou Říma na jeden den. Alberto Sordi zůstává ikonou italské kinematografie, která dokázala s neobyčejným talentem zachytit proměny italské společnosti ve druhé polovině 20. století. Jeho postavy často satiricky zobrazovaly typického Itala se všemi jeho ctnostmi i neřestmi, čímž si získal srdce diváků po celém světě.