Jan Řeřicha, 18. května 1947, Praha – 23. července 2019, Praha, český herec, režisér, překladatel a divadelní manažer.

Jan Řeřicha pocházel z kulturního prostředí, jeho otcem byl filozof Josef Řeřicha (1901-1965). Působil jako režisér, vysokoškolský pedagog, herec, autor literárních adaptací a překladatel z chorvatštiny. Byl spoluzakladatelem a ředitelem festivalu proti totalitě Mene Tekel. Po jedenáctiletce se Jan Řeřicha přihlásil na DAMU, kde vystudoval herectví (1970), mezitím již ale hrál ve studentském souboru Radar a v Divadle Za branou. Jako herec působil v divadlech Radar, Divadlo za branou, v Národním divadle, v Divadle na Vinohradech, v Divadle Na Zábradlí a na dalších scénách. Pracoval v rozhlase a dabingu. Ale hlavně byl producentem a režisérem kulturních a vzdělávacích programů.

Do světa filmu vstoupil Řeřicha jednou z hlavních rolí ve sportovně laděném příběhu Neklidnou hladinou (1962), později hrál ještě jako student DAMU již jen menší role bezejmenných mladíků ve kvalitních filmech jako Znamení raka (1966), Spalovač mrtvol (1968) nebo Utrpení mladého Boháčka (1969). V následující dekádě se na filmovém plátně objevoval převážně v menších postavách příslušníků bezpečnosti, vojáků nebo různých dělníků (z dosud dobře známých filmů můžeme připomenout Což takhle dát si špenát, 1977), hrál také v několika filmech agitační normalizační ideologie, výjimečně spolupracoval také s televizí a s rozhlasem. Ve filmu Neklidnou hladinou režiséra Václava Gajera ztvárnil postavu kormidelníka Lojzy Kemra v příběhu inspirovaném nečekaným vítězstvím třeboňských veslařů na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Jeho postava je smutná, protože má kila navíc a loď zbytečně zatěžuje. Sám proto chlapcům doporučí jiného kormidelníka.

Zahrál si také hodináře a později pumpaře (Kdo hledá zlaté dno, 1974), dělníka v hospodě (Dvacátý devátý, 1974), traktoristu (Tam kde hnízdí čápi, 1975), mechanika (Past na kachnu, 1978) a redaktora (Romaneto, 1980). Po desetileté pauze se na plátně připomněl ve třech filmech, které vznikly na rozhraní politických změn. Kromě roličky muže v tramvaji v Mášově moralitě Byli jsme to my? (1990) ztělesnil s J. Walterovou rodiče hlavní hrdinky (A. Miklíková) v podobenství Miloše Zábranského Stavení (1990). V dětském fantastickém snímku Bizon (1990) debutujícího Morise Issy propůjčil svůj hlas tajemnému stvoření. Zahrál si i v Panu Tau, komedii Což takhle dát si špenát či Bouřlivém vínu. Naposledy se před kamerou objevil ve filmu V erbu lvice.

Po dokončení studií krátce působil u zájezdové skupiny Maringotka. Dvanáct let strávil na jevišti Divadla Jiřího Wolkera (1975-1987), mezitím v polovině 80. let založil Pražskou hereckou společnost. Působil na několika pražských scénách, mimo jiné jako ředitel Divadla na Starém Městě v letech 1990–1995. Ve druhé polovině osmdesátých let režíroval pohostinsky v Bělehradě vlastní adaptaci Švejka, ve Vídni se pak v letech 1987-1988 podílel na audiovizuální výstavě o Jaroslavu Haškovi. Ve filmu či televizi vystupoval sporadicky, vesměs v menších rolích. Výjimku tvořil snímek režiséra Václava Gajera Neklidnou hladinou (1962) o cestě třeboňských vodáků za zlatou medailí na OH v Helsinkách v roce 1952, kde ztvárnil postavu kormidelníka Lojzy Kemra. Zahrál si ale i ve filmech Spalovač mrtvol, Což takhle dát si špenát, Bouřlivém vínu, v Panu Tau a několika televizních seriálech. Naposledy se před kamerou objevil ve filmu V erbu lvice.