Jistě, celé je to takříkajíc lehce přes čáru, ovšem obratně natočené, ač uzavřené do žánrového modelu sterilně izolovaného od okolního vesmíru. Nechybějí ani vyložená thrillerová klišé, počínaje citovým vydíráním stran ohroženého dítěte a konče zdánlivě mrtvými, kteří si ještě musí říci své poslední slovo. Ve finále se pak vyprávění zpomaluje až rituálně.
Hrana zlomu ve výsledku není příliš důslednou žánrovkou odkazující na předešlá díla a pomrkávající na fanoušky. Tvůrcům se však podařilo kromě sugestivní atmosféry a drsnějších scén, což ocení vyznavači žánru, postihnout i motivace postav a nejednoznačnost škatulek „dobro“ a „zlo“. Filmu by nicméně prospěla kratší stopáž, uvěřitelnější finále a důsledněji motivované skoky v čase.
Není to horor, který by šel divákům naproti lekačkami a klasickými žánrovými proprietami, ale chytře zrežírovaný psychologický příběh o lidech uvězněných v toxických vztazích, které na jejich chování měly skoro až fatální vliv. A ten se teď začíná projevovat. Říct, že jde o jeden z nejlepších domácích hororů, by asi vzhledem ke konkurenci nevyznělo jako pochvala. Když tedy řeknu, že podobný psychoteror u nás zatím snad nikdy nikdo nenatočil a že tenhle první pokus v rámci malých hororových snímků bez problémů kope první světovou ligu, snad to vyzní líp. Běžte na to. Tyhle filmy si zaslouží pozornost a jejich tvůrci vaše peníze.
Na filmu bude hojně vyzdvihován talent Štěpána Kozuba, a bezesporu zaslouženě; je to ale zejména sympatická Pavla Gajdošíková, která si po Chybách připsala další fantastický výkon a která je největším tahounem celé Hrany zlomu. Zatímco vedlejší postavy působí zejména v několika málo dialogových scénách poněkud toporně a zejména projev tyranského manžela Petra Panzenbergera záměrně trochu nepříjemně vyčnívá, ústřední dvojice předvádí vysokou hereckou ligu.
