Name: Smrt samuraje
Released: 2011
Duration: 128 min
Rating: 72
Cast: Kôji Yakusho, Munetaka Aoki, Naoto Takenaka, Hikari Mitsushima, Eita

Režisér Takashi Miike natočil po úspěšném snímku Třináct zabijáků (2010) další remake slavného japonského snímku z 60. let. Příběh samuraje, který ve snaze zachránit vlastní čest žádá o možnost spáchat harakiri, je propracovaný nejen vizuálně, ale i z hlediska psychologie postav a celkové dynamiky vyprávění. Za pozornost stojí nejen herecké výkony (Ebizo Ichikawa jako samuraj Hanširo), ale i skvělá hudba Ryuichi Sakamota.

Herci a tvůrci 21

Kôji Yakusho

Munetaka Aoki

Naoto Takenaka

Hikari Mitsushima

Eita

Ebizo Ichikawa

Režie:

Takashi Miike

Scénář:

Kikumi YamagishiYasuhiko Takiguchi

Hudba:

Rjúiči Sakamoto

Komentáře k filmu Smrt samuraje 2

VládceVesmíru

5 400 bodů 28. 3. 2012

Oproti Kobajašiho originálu je Míke možná doslovnější, ale jinak překvapivě velmi umírněný a tradiční. Také mám pocit, že originál více zdůrazňoval pokrytectví samurajských tradic, kdežto Míke se soustředí spíše na vztahy a pozadí postav. Ale to jsou jen drobnosti, kdo nezná originál, užije si to stejně jako ten, kdo může porovnávat. Souboj jeden proti hordě mezi sněhovými vločkami připomene jak tradiční samurajské filmy, tak i japonské exploitace. Výborné.

ladynka

1 201 bodů 13. 1. 2015

Tento remake nutně vyvolává otázky o potřebě přetáčet snímek, který je známou japonskou klasikou. První rozdíl - Smrt samuraje je v barvě. Druhý není až tak patrný – totiž že je natočený ve 3D formátu. To zde většinou znamená, že dění, předměty či osoby nevystupují (nerýsují se) z plochého plátna, ale spíš jsou zanořeny hlouběji a dozadu do prostoru. Celková kompozice má velkou hloubku s velkou ostrostí. Sem tam je jasně patrné prostorové vydělení některé postavy vůči okolí (minimálně se dopředu rýsuje něco jiného - trám, větve, padající sníh). Podle mého nejde o typický 3D snímek, když 3D zobrazení jako takové tu nemá jednoznačně nosnou úlohu. Nejsilnější je tak ve chvíli, kdy je jednoznačně placatý a iluzi prostoru vyptvaří kompozice obrazu (stejně dobře to fungovalo i u 13 zabijáků). Samotný příběh se nepřekvapivě drží originálu, ale dává větší prostor vztahům jednotlivých postav (např. rozvíjí příběh Miho a Motomeho) a tím vyznívá mnohem melodramatičtěji než citově úspornější originál. Navíc jedna ze závěrečných situací vyznívá mnohem trpčeji. (Když rodina obdrží mince, které, pokud by je obdržela dříve, mohly být znakem soucitu, ale v této chvíli jsou jen pokryteckým gestem…). Takto plní úlohu nikoli revolučního filmu (ve smyslu použité techniky), ale výborně dovyprávěného a zahraného příběhu pro mladší generaci, která nezná dokonalý originál.