Bumaznyj soldat

Titul odvozený z Okudžavovy písně ironizuje planou romantiku generace poststalinského „tání“. Tak jako papírový voják chtěl v bitevní vřavě změnit svět a pro nic za nic uhořel, Germanovi protagonisté marní své jedinečné osudy v pracovním nasazení na kosmické základně v kazašském Bajkonuru. Pohled do roku 1961 je zbavený nostalgie. Sychravá rozbředlost předjaří rezonuje ve stavu ducha terapeuta Daniila, jeho ženy lékařky Niny a milenky Věry. Pocit provizoria a neblahé okolnosti tlumí city i patos projektu, jemuž se upsali. Vedle startovních ramp v ruinách zrušeného gulagu vojáci odstřelují vlčáky, kolem se potulují zmatení obyvatelé stepi. Riziko Gagarinova letu Daniilovo srdce neunese… Ninu a Věru navždy spojila smrt muže, který je neuměl milovat. I po deseti letech vedou s dávnými přáteli stejné řeči, zpívají stejné písně. Kdosi se chystá emigrovat, kdosi kupuje ojetý vůz. A vše zůstává stejně nedořečené... [44. MFFKV 2009]