Bibliothéque Pascal je film s mnohovrstevnými nánosmi významov. Kto sa k myšlienkovému obsahu rád prediera krajinou metafor a inotajov, pre toho je toto maďarské dielo zasľúbenou zemou. Putovanie k cieľu bude navyše spríjemnené estetickým pôžitkom a snovou podmanivosťou.
Silným prvkem mnoha filmů je také hudba. Když je hudební podkres správně a citlivě začleněn do děje, filmu jako celku to může jen prospět. V případě Bibliotheque Pascal šli tvůrci jinou cestou. Hudby je zde opravdu málo, což jen zvyšuje celkovou „obnaženost“ příběhu, dá-li se to tak říci.
Celkově se však jedná o nevšední snímek, který si zaslouží pozornost zejména pro své krásně ztvárněné snové záběry, hravost, výtečnou imaginaci samotné Pascalovy bibliotéky, některé roztomilé absurditky připomínající tvorbu Roye Anderssona (nepřátelské pohledy na pláži nebo dechový orchestr v Anglii) a žánrovou pestrost.
Nicméně už od začátku vlastně víte, že to dopadne dobře. Celý film z vás tahají cit po citu a ve chvíli, kdy by vás mohli knokautovat do kolen (nemyslím to doslovně), to prostě neudělají. Sám režisér do poslední chvíle nevěděl, jak celou tuhle šlamastiku zakončit. Nebudu prozrazovat onu zradu, ale upřímně, zvolil asi tu nejpodivnější cestu.
Neboli ze sociálky do světa (až do Liverpoolu!) a zase zpět. Tudy se totiž ubírají kroky okolím manipulované míšenky Mony, jejíž přitažlivost naláká kdekoli a kdykoli jisté zájemce o intimní služby, slibující hory doly. Její erotická „angažmá" ale radostná nejsou.
Dokonce je mnohem víc iritující, protože do série rozevlátých naivistických historek vplétá motivy, které jsou zrovna trendy v současné festivalové kinematografii, tedy nomádství, společenskou vykořeněnost, prostituci atd. Tyto prvky jsou zde pojaty povrchně a z perspektivy potvrzující zažité stereotypy.
