První Fellini, který se mi skutečně líbí. Holt na třetí pokus to vyšlo. Silný (a srozumitelný!) příběh mě v podání těch skvělých herců skutečně dostal.
Silnice je nestárnoucí příběh, který velmi dobře funguje i po letech. Fellini sám říkal, že pokaždé když slyšel sólo na trubku z tohoto filmu zaleskly se mu oči. Anthony Quinnovi se zase zaleskly oči, když na radu svého agenta změnil smlouvu na Silnici po zjištění, že podepsal mocným producentům filmu Carlu Pontimu a Dinovi De Laurentiisovi, že jeho honorář bude tvořen pouze procenty ze zisku díla, a nechal si vyplatit fixní honorář. Přišel tak o několik milionů dolarů. Film nakonec kromě vítězství na festivalu v Benátkách vyhrál i Oskara za nejlepší cizojazyčný film, který se ten rok uděloval vůbec poprvé.
Středem vyprávění ještě není Felliniho obrazová symbolika, nýbrž Giulietta Masina - herečka, jejíž stydlivý pohled plný morální nevinnosti vydá za tisíce slov - a Anthony Quinn, charismatický hromotluk, který svým excentrickým výkonem dokope diváka přesně k těm emocím, jaké zrovna situace vyžaduje. Ti dva společně stvořili tak nezapomenutelnou dvojici a jejich vzájemná odlišnost se mezi nimi stane tak silným a příběhově sjednocujícím pojítkem, že to mistr Fellini mohl tentokrát za kamerou jen tak suše odzívat, a stejně by nás tragický závěr praštil přes zátylek nevídanou pocitovou smrští. Příběh je tentokráte velice primitivní a některé filozofické motivy ho jen zbytečně natahují, ale ve Felliniho bohaté, náročnými myšlenkovými díly nabité filmografii se Silnice rozhodně ani po letech neztrácí, spíše naopak...
