O Maryšce a vlčím hrádku
86%
Pohádku na motivy příběhu Zuzany Renčové napsal a společně s Vlastou Pospíšilovou režíroval Edgar Dutka (Potkal jsem ho v ZOO, Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni, Na půdě). Působivá byla nejen svým příběhem, skvělou animací a vyprávěním Oty Sklenčky, ale především působivou hudbou Luboše Fišera a jedním drobným specifikem.
Postavě zlaté vlčice, která v krátkém filmu dává těžké úkoly hlavní hrdince, totiž zeleně svítili oči. Nepatrný detail, který by současnou generaci dětí, odkojených CGI efekty, zanechal chladnou, budil u dnešních padesátníků a padesátnic spolu s temnou hudbou větší hrůzu než na začátku milénia Samara vystupující z televizní obrazovky v Kruhu (The Ring, 2002).
Pohádka vypráví o Maryšce, která se na vycházce zatoulá k zakletému vlčímu hrádku. Vlčice ze zlata jí přitom zakáže otvírat třináctou komnatu, kam však srdnatá dívka nakonec přeci jen vstoupí. Uvidí sochy dvanácti panen a ženu spoutanou v řetězech, jež ji prosí, aby je vysvobodila. Byla totiž potrestána kletbou za „mnohé své hříchy“. Maryška musí podstoupit těžký úkol, nikdy o ní totiž nesmí nikomu říct. Pak ji najde princ, který se do ní zamiluje a pojme ji za manželku. Po narození každého ze tří dětí ji v noci navštívi vlčice a chce vědět, proč ji Maryška opustila, ale statečná žena mlčí... Jen tak nakonec všechny zachrání.
Právě scény, kdy se vlčice znenadání objeví na zámku a ptá se Maryšky, patřily k těm, u nichž se dětem hrůzou tajil dech. Dětská generace X za to vděčila temné hudbě a svítícím očím vlčice. Stejně tak hlas Oty Sklenčky uměl hladit i mrazit, přitom původně měla pohádku vyprávět populární Libuše Šafránková. Při vší úctě k jejímu odkazu byl nakonec daný herec skvělou volbou. Strašidelná byla rovněž sekvence, kdy Maryška tajně v noci utíká z hrádku. Nepotká ji přitom nic moc děsuplného, nicméně právě způsob animace, další svítící oči nočních zvířat a ona temná hudba s hlasitě znějícími žesti dodává příběhu neodmyslitelný punc strachu ze tmy a neznámého.
Pohádka navíc vznikla ve Studiu Jiřího Trnky. Výtvarníky byli Dagmar Berková a Jan Tippmann, o animaci se postarali Vlasta Pospíšilová a Alfons Mensdorff-Pouilly, přičemž vliv Jiřího Trnky je z ní patrný. Jednalo se o první režijní práci Vlasty Pospíšilové, která spolu s ostatními pracovala na stop-motion animaci. Právě Pospíšilová se podílela na trikových sekvencích či animaci řady českých snímků, například Pana Tau (Od zítřka nečaruji, 1979), Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1981), Tisíce a jedné noci (1992) či Snu noci svatojánské (1959).
Edgar Dutka dlouhá léta působil na pražské FAMU, napsal několik rozhlasových her a vydal čtyři knihy – autobiografickou prózu z dětského domova v Břeclavi U útulku 5 či román Slečno, ras přichází, na nějž v roce 2004 obdržel Státní cenu za literaturu. Jeho pohádka, byť vznikla před čtyřiačtyřiceti lety, je přitom na svou dobu poměrně novátorská. Rozhodně obsahuje silné ženské hrdinky, ale rovněž citlivého prince/krále, který za svou ženou stojí, byť se proti ní královstí bouří.
Krátký patnáctiminutový film si najdete na YouTube, jestli v sobě ovšem najdete odvahu. Kromě toho vám nabízíme i žebříček nejlepších animovaných filmů a pohádek podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.
Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.
