Recenze: Vlkodlak

Málokterý projekt posledních let měl tak komplikovanou realizaci. Studio Universal se rozhodlo oprášit jedno z monster své velké trojky (Vlkodlak – Drákula – Frankenstein), aby oživilo zašlou hororovou slávu. Světlo světa měl Vlkodlak spatřit již v roce 2007. Dlouhou dobu se však nedařilo najít režiséra (a když měl konečně někdo zájem, neshodl se se studiem na vizi filmu). Pre-produkční práce se protahovaly a díky nim bobtnal rozpočet. Režie se nakonec ujal Joe Johnston, autor průměrného Jurského parku. Namísto bláznivých komiksových stylizací a modernizace padla karta na klasický formát, který bude v podstatě pouhým novým převyprávěním původní podívané z roku 1941. Jenže pak někomu došlo (chytře až ve chvíli, kdy byl film v podstatě hotov a měl mít premiéru začátkem roku 2009), že by to na moderního diváka bylo málo akční a tudíž nezajímavé. Začalo se dotáčet. Pak na dotáčky neseděla hudba, takže se hledal nový skladatel. Našel, složil, ale jeho hudba se nelíbila a tvůrci se vrátili k hudbě původní. Zkrátka blázinec, který přišel studio Universal na neuvěřitelných 150 milionů dolarů. R-ková podívaná doslova za všechny prachy.

Příběh nenabízí nic, co bychom neviděli a neslyšeli tisíckrát jinde. Lawrence Talbot se vrátí do rodného města a je napaden příšerou, která ho ošklivě pokousá. Poté se on sám začne proměňovat v krvelačné monstrum a vybíjí vše, co mu přijde pod ruku. Do toho pár flashbacků o samotné rodině a blázniví vesničané, křičící na cikány a jejich medvěda (to není vtip!). A samozřejmě pověsti o ďáblovi v lesích.

Příběh Vlkodlaka naprosto nefunguje. Za prvé by vystačil maximálně na kratičkou povídku, za druhé je očividným slepencem několika různých scénářů. Že se Vlkodlak přepisoval, není žádným tajemstvím. S nějakou logikou se ovšem tvůrci při přepisech nepárali. Díky tomu je Vlkodlak zmateným mixem tří naprosto rozdílných filmů. V tom prvním vesničané obviňují nedávno příchozí cikány, že oni jsou strůjci neštěstí a že za to může ďábel (a jejich medvěd, stále žádný vtip!). V tom druhém jsou si všichni obyvatelé města 100% jistí tím, že je vinen Lawrence a dokonce naprosto každý ví, že má mít po ruce stříbrné kulky. Nikdo ovšem nevysvětlí, proč tomu tak je. A v tom třetím pobíhá vlkodlak po Anglii jak utržená Godzilla a ničí vše, co mu přijde pod ruku (hodně to svou absurditou připomíná Ligu výjimečných, akorát jsou tu lepší triky - i když ne o moc).

Logické by samozřejmě bylo, pokud by lidé napřed obviňovali cikány a až poté, co by připustili existenci zrůdy, nakaženého hlavního hrdinu (což znamená, že by jim někdo musel říct, že něco jako vlkodlak skutečně existuje a že to mají brát vážně). Jenže se tak nestane. Oni prostě do určitého bodu věří jedné věci, pak druhé a nikde o ničem nediskutují. Zcela nesmyslně je tak kupříkladu Lawrence hnán k zodpovědnosti chvíli poté, co je pokousán (přitom je jasné, že sám ještě nemohl nic spáchat). I rodinná linie, odkrývající postupně temnou minulost Lawrenceových, je podána příliš zkratkovitě a opět chybí řada dovysvětlení (proč se jedno z dětí ve vzpomínkách zobrazuje jako zrůda z Já, legenda a jak vlastně kdysi prošlo poslání hlavního hrdiny do ústavu?).

Problém je také v tom, že se buduje napětí otázkou "co se to vlastně děje a kdo /co to dělá?", což je v roce 2010 opravdu naivní přístup a každý trochu zkušenější divák bude mít jasno od úvodních titulků. Nějaká aktualizace příběhu by nezaškodila.

Jednoznačným oživením pomalého děje jsou akční scény, které ovšem na druhou stranu působí za a) přehnaně komiksově a za b) samoúčelně brutálně. Na Johnsonově vedení je třeba ocenit solidní vizualizaci. Vlkodlak jakoby vypadl z oka klasickým hororům čtyřicátých let minulého století. Výprava je bez debat nádherná – ani na minutu nelze pochybovat o tom, že se nacházíme ve staré Anglii. Škoda jen, že namísto rafinovaných hrátek s kamerou si tvůrci vystačí převážně s lacinými lekačkami, díky čemuž má Vlkodlak nebezpečně blízko k současné vlně tupých teenagerovských hororů. Rozdíl je akorát v tom, že zde hrají opravdu dobří herci (a medvěd).

Benicio Del Toro je buď zadumaný, nebo rozčílený. Scénář mu příliš šancí k hereckým kreacím neposkytuje, charisma naštěstí neutrpělo. Anthony Hopkins si po xté nasazuje vestu ostříleného mazáka a ani tentokrát mu není těsná (jako jediný navíc disponuje zajímavějšími monology). Emily Blunt je čistě dekorativní položkou. Nejvděčnější figurku vytáhl Hugo Weaving - jeho sarkastický vyšetřovatel ze Scotland Yardu stojí nejvíce za zapamatování.

Vlkodlak je něco jako atrakce hrůzy na poutích. Zvenku slibuje hory doly a děsuplné dobrodružství, nakonec jím ale člověk projde bez výraznější srdeční zástavy. Vidět a zapomenout. I tak někdy dopadají hororové legendy, do kterých se nasype nad sto milionů dolarů. Pokud jste ale originální film s vlkodlakem neviděli, budete jednoznačně ohromeni jedinečnou atmosférou staré Anglie, doby plné strachu, mlhy a dlouhých kabátů. Takhle přesné vystižení vizuálu klasických hororů z první poloviny minulého století se jen tak nevidí. A masky jsou mimochodem parádní. To je doporučení pro všechny, kteří návštěvu kina stále zvažují.

P.S. Otázka na závěr: Jak se nejlépe prošustrují v podobném filmu peníze? Třeba tak, že i ten medvěd je chvílemi digitální!

Hodnocení: 60%

Více informací naleznete na kartě filmu.