Císařovna Sisi s mopem na chodbě. Film Korzet potutelně nabourává mýtus historické „věrnosti"

Těsněji! Tak zní nejčastěji příkaz čtyřicetileté císařovny, zatímco jí služky utahují korzet. Ač k tomu její vzezření, propůjčené skvělou Vicky Krieps, nezavdává nejmenší důvod, Sisi má úzkostný strach ze ztráty mladistvé krásy. Její manželství s Francem Josefem je vlažnější než koupele, při nichž v mosazné vaně trénuje zadržování dechu. Rakousko-uherský panovník se svou inteligentní, vzdělanou manželkou odmítá sdílet státnické záležitosti a její potomci se svým chorobným lpěním na etiketě a disciplíně čím dál víc podobají otci. Sisi se nudí a dusí.

Pochopit příčiny duševního rozpoložení hlavní hrdinky přitom není zcela jednoduché. Za celých 113 minut stopáže slyšíme pouze dva vnitřní monology a ani dialogy, kromě těch s bratrancem Ludvíkem Bavorským, nedosahují takové intimity, abychom se z nich dozvěděli víc o podstatě jejího stavu.

Alžbětino jednání s potenciálními milenci, po kterých nechce sex, nýbrž obdiv, i ponižování žen v okolí kvůli jejich vzhledu naznačují, že děs z domněle přicházejícího stáří hraje v jejím životě přece jen významnou roli. Trochu povrchní lpění na tělesné kráse však zastiňuje ještě hlubší, neurčitější smutek zřetelný například při císařovnině návštěvě ženské psychiatrické léčebny, jejíž primář jí později předepíše heroin.

Pocit fatální melancholie umocňuje soundtrack francouzské šansoniérky Camille a hlavně herecký výkon Vicky Krieps, která přesvědčivě předvádí jak energické polohy při tělesném cvičení a vzdoru, tak jemné odstíny zoufalství, vzteku a nakonec usmíření v lehce začervenalých očích.

Aby zahnala stále dotěrnější myšlenky na sebevraždu, uchyluje se osamělá panovnice k malým aktům svobody. Jízda na koni či cestování představují ty společensky přijatelnější. Když ale svého manžela nechá čekat přede dveřmi, zatímco flirtuje s bratrancem, vyfakuje s cigaretou v ruce celou společnost na slavnostní hostině či si před nastoupenou nemocnicí lehne ke zraněnému vojákovi, dochází nám, že potěšení z těchto momentů vzdoru je to jediné, co stojí mezi ní a smrtí coby absolutním únikem.

Cestu narušování konvencí, byť subtilnější, volí i režisérka Marie Kreutzer, zpočátku zejména na úrovni mizanscény. Interiéry královských sídel jsou tak ve filmu jaksi ošuntělé, tapety na zdech potrhané a pokoje podivně vyprázdněné. Sem tam se ve druhém plánu objeví plastový mop na podlahu či kubistický obraz opřený o zeď, Sisi v kočáru míjí moderní traktor a od svého sluhy si nechává zazpívat Help Me Make It Through The Night z roku 1970. V pozdějších částech filmu, když si císařovna ostříhá své ikonické dlouhé vlasy a rozhodne se vzít život definitivně do vlastních rukou, již Kreutzer historická fakta popírá zcela explicitně.

Tím vším se autorka vymezuje proti kritériu historické „věrnosti,“ kterým bývají snímky zachycující minulost, zvláště pak reálné osobnosti dějin, často poměřovány. Kinematografie jako by v takových případech byla chápaná coby učebnice dějepisu či dokonce kouzelný stroj času, jehož povinnost spočívá v přenesení publika do reality dob minulých. To vše samozřejmě „objektivně“ a „neideologicky“.

Protest proti takovému pojetí zazní i v rámci samotného filmu. Když praotec filmové kamery Louis Le Prince vysvětluje Sisi, jak přístroj funguje, používá příměr k pohyblivým fotografiím. Panovnice na to odpovídá: „Nemám ráda fotografii. Tvrdí, že je objektivní, ale objektivní není nikdy nic.“

Současná díla o výrazných ženských historických figurách jako Korzet, Favoritka, seriál Veliká či minisérie Anne Boleyn nám vědomě připomínají, že filmy jsou vždy produktem konkrétních lidí žijících v konkrétní době s konkrétními názory a vnímáním světa. Mohou tak vždy nabídnout jen určité uchopení historie, ne její reprodukci. S touto připomínkou se zmíněné počiny ukazují jako mnohem upřímnější než zdánlivě objektivní historická dramata, jejichž ideologie je jen méně viditelná.

Ač se film Marie Kreutzer svým tématem i zpracováním samozřejmě dá číst jako feministická výpověď, jeho antihistorické prvky nemusejí nutně sloužit jen k manifestaci politického postoje. Daleko spíše diváky a divačky odvádějí od vnějškovosti, jako je výprava, kostýmy či rekvizity, a nechají je soustředit se na to podstatné, univerzální a nehistorické: existenciální krizi hlavní hrdinky.

Korzet nechce být opulentním kostýmním životopisem ani radikálním statementem. Proti konvencím se kromě posledních dvaceti minut vymezuje spíše na úrovni jednotlivých momentů a nezdůrazňovaných prvků mizanscény na pozadí. Svou ambivalencí mezi historickým zasazením a moderní provokací může chvílemi mást, jeho jádro však spočívá v posmutnělém boji jedné ženy za nezávislost vůči nechápavému okolí i nezastavitelnosti času.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.