Recenze: Vice - Kterak politická bestie rozpoutala válku v Iráku

Pokud patříte k té sortě lidí, kteří se dlouhodobě zajímají o zahraniční politiku, jméno Dicka Cheneyho pro vás jistě nebude žádnou neznámou. Tenhle obtloustlý brýlatý pán se procházel Bílým domem už v dobách, kdy Nixon a Kissinger domlouvali za zavřenými dveřmi bombardování Kambodži, a vysokou pozici i sféru vlivu si udržoval také za prezidentů Forda, Reagana a Bushe staršího. Největší věhlas však získal až ve spojení s vládou Bushe mladšího, kdy se výraznou měrou podílel na zažehnutí kritického válečného konfliktu v Iráku, jenž se (nejen) americké společnosti po pár letech zprotivil obdobně jako Vietnamská válka.

Film se snaží pokrýt co nejvíce informací za více jak půl století, což vzhledem k bohaté Cheneyho kariéře už předem vyznívá jako marná snaha. A dynamická střihová skladba, kterou McKay aplikoval již v povedené Sázce na nejistotu(2015), tentokrát příběhovým ambicím vůbec (ale vůbec) neprospívá.

Přestože stopáž přesahuje dvě hodiny, nudit se pravděpodobně nebudete, jelikož tempo se zdá být celou dobu zběsilé - v tomhle případě se však zběsilost nerovná svižnému vyprávění. Scénář se totiž nesnaží podat podmanivý psychologický portrét hlavní postavy, nýbrž usiluje o jakýsi komplexní pohled na americkou politickou scénu druhé poloviny dvacátého století, takže příběh je přesycován dokumentárními či kvazidokumentárními videi a fotomontážemi.

Tenhle přístup je občas osvěžující a zábavný, ale většinou silně zavání rádoby cool sebeuvědomělostí a samoúčelností v komunikaci s divákem, jehož tím tlačí do jednoznačných interpretací a nenechává mu moc prostoru k tomu, aby si k Cheneymu nebo nedej bože i ostatním aktérům vytvořil hlubší subjektivní vztah. Životní osudy rázného republikána sice představují trajektorii, dle níž se události syžetu řídí, avšak příběh si z nich vybírá jen ty nejdůležitější střípky, mezi nimiž hrozně rychle přeskakuje a soustavně na sebe nabaluje nové postavy (v jedné scéně je mladý Cheney peskován manželkou a není ničím víc než alkoholikem, v té další už dostává práci v Bílém domě).

McKay dokáže čas od času přijít s vtipnou vsuvkou a třeba regulérní nástup závěrečných titulků v polovině filmu mě docela pobavil, jindy však nepochopitelně selhává v kontinuitě (děj je v 70. letech, pak na jednu scénu v devadesátých a poté zase zpátky, aniž by to dávalo smysl) a řada scén nepřináší vůbec žádná vodítka pro ty následující. Takhle chaotické vyprávění samozřejmě potřebuje komentář ve třetí osobě, jenž obstarává postava Jesseho Plemonse, jejíž účast je sice v závěru zajímavě vypointovaná, ale coby vypravěč je režisérskou volbou na bázi "vařím z vody".

Zhlédnutí Vice (2018) bych mohl v součtu doporučit jen pro dvě skupiny diváků. Zaprvé pro ty, kteří mají opravdu velký zájem o popisované události, jelikož po zhlédnutí je naplní pocit satisfakce nad tím, že toho už předem věděli minimálně stejně jako tvůrci filmu. Zadruhé pak fanouškům Christiana Balea, jenž je určitě tím nejlepším, co snímek nabízí (Sam Rockwell trefil Bushe parádně, ale nemá tolik prostoru, Amy Adams má šablonovitou a nudnou postavu a Steve Carrell jakoby natáčel třetí díl Zprávaře než-li film ze zákulisí skutečné politiky).

Vice není projektem, který by bylo utrpení sledovat, jelikož jeho režisér má od přírody cit pro zábavný střih a ironické mapování skutečnosti. Jen zde svůj talent rozvinul zoufale špatnou cestou a plácá páté přes deváté, takže ve výsledku dostaneme všeho trochu (portrétu osobnosti a hutných osobních konfliktů, interního pohledu do politických soukolí, ironického zesměšňování) a zároveň všeho tak nějak příliš (plochých postav, rodinných klišé, metaforických prostřihů atd.). A dohromady to moc nefunguje, nerezonuje a nepodněcuje subjektivní názory. A to je zkrátka špatně, jakkoliv jsem se coby politicky nezasvěcený něco málo i dozvěděl.

Hodnocení: 50%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE