Běžná selhání vypráví o nás. Vedou do postapokalyptického světa, kde stále žije naděje

Běžná selhání vypráví o nás. Vedou do postapokalyptického světa, kde stále žije naděje
Běžná selhání | Xova Film
Scenáristka Klára Vlasáková příběh osadila trojicí hlavních hrdinek Hanou, Terezou a Silvou, které sice zastupují různé generace, ale jedno mají společné. Nezapadají. Šedesátnice Hana (Taťjána Medvecká) se vyrovnává se smrtí manžela, jak jí to vyhovuje, nehodlá se otevírat na skupinových terapiích a truchlit podle předem stanovených konvencí.
Třicátnice Silva (Beáta Kaňoková) na rodičovské v sobě nenachází ony zdánlivě „přirozené“ instinkty a dovednosti „správné matky“, což ji diskredituje v očích ostatních, byť se ke svému synovi Davidovi chová hezky a s láskou. Třináctiletá Tereza (Nora Klimešová) nemá žádné kamarádky, čímž netrpí ani tak ona, jako spíš její starostliví, leč poněkud neobratní rodiče. Cesty hrdinek se krátce protnou, ale důležité není ani tak jejich setkání, jako spíš paralely, které mezi nimi můžeme pozorovat.
Běžná selhání

Oslava jinakosti a citlivosti k druhým

Právě jinakost je jedním z témat, které je ve filmu důrazné a nesmírně důležité. Hana si chce žít po svém a počkat si na to, kdy ztrátu manžela skutečně opláče, ale naráží na neporozumění svého okolí. Ať už jde o dceru (s níž si pouze telefonuje), kolegy a kolegyně v práci nebo o smutnící lidi, s nimiž se potkává na skupinové terapii. Silva se potýká s něčím, co se rodičům může stát – její syn je prostě jiný než ona, a byť se snaží to pochopit a věnovat se mu, výsledky se nemusí dostavit ihned. Přesto je pod drobnohledem okolí, které se ji snaží normalizovat představou dost dobré matky.
Tereza je introvertní, nechová se stejně jako její vrstevnice a její milující rodiče mají pouze všeobecnou představu o tom, jak prožít hezké dětství. Navíc se ukazuje, že Tereza je pravděpodobně lesba, což samo o sobě její matku a otce neděsí tolik jako spíš skutečnost, že neví, jak k tomu přistoupit. Terezina máma (Vica Kerekes) své dceři na oslavu narozenin snese modré z nebe, dokonce jí nechá ušít stejné šaty. Jenže sama vidí, že něco, co sluší jí, nemusí tak úplně sedět někomu jinému. A toto poznání nás v symbolické rovině upomíná na to, že diverzita není na škodu, právě naopak. Odlišnosti z nás dělají osobnosti, což se neprojevuje jenom v životním stylu, ale i ve všem ostatním.
bezna-selhani-vypravi-o-nas-vedou-do-postapokalyptickeho-sveta-kde-stale-zije-nadeje
Běžná selhání | Xova Film
Spojení naléhavosti hlubokých myšlenek a vlídnosti podání činí z Běžných selhání film, který nám uvízne v srdci a přesvědčí nás, že nemůžeme ostatní jenom tolerovat, ale že bychom se je měli naučit respektovat a oceňovat právě pro jejich individualitu. V symbolické rovině se to ve snímku projeví, když se jednotlivé hlavní postavy, jež se vůbec neznají, v určitých okamžicích každodenního života jedna druhé zastanou a pomůžou si.
Hana zaslechne, jak Tereza nemůže koupit umělou výživu pro koťata, protože právě nefunguje kasa, proto ji pro ni ukradne. Silva se Hany zastane, když ji ostraha obchodního centra obviní z krádeže, a Tereza se zase postará o ztraceného Davida a vrátí ho jeho matkám. Citlivost, s níž si ženské postavy pomůžou, ukazuje, že se nemusíme znát, abychom se jeden k druhému v nouzi neobrátili zády.
Beáta Kaňoková, Jana Stryková
Běžná selhání | Xova Film

Česká filmová sci-fi jako psychologické drama

Příběh se odehrává kdysi v blízké budoucnosti, která není přesně určená, což ostatně není tolik podstatné. Vycizelovanost obrazu a volba čistých, vzdušných a futuristických budov a prostor napomáhá představě, že se opravdu nejedná o současnost. Právě tento způsob pojetí témat ve sci-fi, kdy není zapotřebí drahá postprodukce, ale kdy se spíše jednotlivé myšlenkové koncepty aplikují na vývoj lidské společnosti v příštích dekádách, se ukazuje jako jeden z nejlepších pro české pojetí daného žánru. Ukazují to například snímky Poslední přesun nebo Nesmluvená setkání.
Běžná selhání mají jistě přesah i do žánru postapokalyptického filmu. Odehrávají se v období, kdy lidé vidí a tuší přicházející změny, aniž by však věděli, co přesně je čeká. Fialovopurpurové nebe, hořící předměty, vypadávající elektrický proud, otřesy půdy – to vše můžeme vnímat jako ekologickou katastrofu, okamžik, kdy Země setřásá lidstvo jako obtížný hmyz.
Ovšem právě jinakost protagonistek nám dává daný okamžik nahlédnout jinou perspektivou. Hana ostatně říká do telefonu muži, s nímž si domlouvá schůzku: „Kdy jindy než teď, když se všecko mění? Je to vlastně strašně krásný. To starý končí, to nový ještě neznáme.“ Skutečnost, že se žádná z hlavních postav změny nebojí, naopak ji očekává s napětím, zvědavostí a určitým vnitřním chvěním, přináší onu očekávanou a tolik potřebnou naději.
Taťjána Medvecká
Taťjána Medvecká ve filmu Běžná selhání (2022) | Xova Film
Ostatně dané téma vymezuje už úvodní citát feministické teoretičky a autorky Manifestu kyborgů Donny J. Haraway z knihy Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene, která kriticky nahlíží současnou antropocentrickou společnost. Skutečnost, že čelíme nejrůznějším výzvám v souvislosti s takzvaným pokrokem a progresivitou lidstva, nás zároveň staví před další promýšlení nejrůznějších konceptů, spojených s existencí v přetechnizovaném světě. Symbolický konec staré epochy tak může současně znamenat konec kapitalismu, globalismu, konzumerismu a patriarchátu. Jaký bude nový svět, záleží dost na nás samotných.

Vedlejší postavy jako mezníky normality

Ve filmu jsou důležité rovněž vedlejší postavy. Vytvářejí určitý protipól odlišných hrdinek, protože se všichni mnohem lépe adaptovali na normativní svět venku. Rodiče Terezy jsou milí a obětaví, ale řídí se především vlastní zkušeností a poznáním, což jim brání v tom porozumět vlastní dceři. Partnerka Silvy (Jana Stryková) je tou z matek, co umí situaci v očích ostatních lépe a obratněji zvládnout, takže působí jako kompetentnější. Hanina dcera, kterou poznáváme zprostředkovaně z telefonických hovorů, se snaží matce pomoci tak, jak to předpokládá ze svého úhlu pohledu, přitom se někdy chová sobecky, aniž by si to sama uvědomovala.
Nemůžeme je tudíž jednoduše odsoudit jako špatné nebo záporné postavy, svým způsobem lze jejich motivace i pochopit. Ale výsledek jejich snažení se nutně odráží do prázdna, protože nepočítá s odlišností jejich blízkých a nechápe jejich světy, přinášející navzdory zneklidňující představě vedlejších charakterů pocit spokojenosti, síly a klidu.
Jedinou výrazně negativní postavou je tak šéfová Hany (Jana Plodková), která právě propuštěné podřízené na rozloučenou věnuje kámen, jenž našla cestou do práce. Ale ani ji nemůžeme chápat jako zlého člověka, spíš někoho, kdo o svých činech moc nepřemýšlí a kdo plně kooptoval systém, v němž funguje.
Beáta Kaňoková
Běžná selhání | Xova Film
Tichá síla snímku Cristiny Grosan a jejího týmu proto spočívá právě v poznání, že běžná selhání se týkají každého z nás a že nutně neznamenají prohru nebo tragický konec. Selhání v rámci běžného fungování společnosti přináší vítanou alternativu, nový vesmír, kde se ukazují jiné identifikační vzory, hodnoty a volby. Selhání nás zároveň můžou posunout dál, protože poznat problém a nějakým způsobem se s ním vyrovnat znamená, že jsme neustrnuli. Pokud padá opona za něčím starým, otevírá se nám nový prostor pro změnu a možnost začít lépe.
A za zmínku stojí i závěrečné titulky snímku, kde se objevují jména všech komparzistek a komparzistů, osobní poděkování jednotlivých tvůrkyň a tvůrců a kde nechybí ani informace o použitých zdrojích a lokacích, v nichž se natáčelo. Běžná selhání nejsou akční podívanou plnou triků a inovativních formálních postupů, ale naopak hloubavou esejí o současném mentálním stavu lidstva a post/moderní společnosti. Pokud jim dáte šanci, můžou vás hluboce zasáhnout. V tom dobrém.
hodnocení: 90 %

Kinolog: Proč nejde natočit skutečně protiválečný film? Jelikož milujeme zabíjení a smrt

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.