Lars von Trier

Američané už dávno vstoupili do volební sezóny, jež se nese jednak v duchu obecné frustrace nad oběma kandidáty, tak i nejistoty ohledně toho, jestli vítězství kteréhokoliv z opotřebovaných seniorů vyřeší ostrý politický a ideologický rozkol v zemi. Ta po minulých volbách zažila poněkud amatérský a k neúspěchu předem odsouzený pokus o převrat a britský režisér a scenárista Alex Garland nyní nabízí náhled na situaci, kdy agrese neskončí u několika zmatených konspirátorů bloudících Kapitolem, ale promění se v plnohodnotnou Občanskou válku (Civil War). Co tento film říká o Američanech a co si z něj můžeme vzít my?

Filmy si řada z nás zamilovala pro jejich umění pohltit svými světy a emočně se napojit na postavy, jejichž příběhy mohou být pro leckoho motivačním budíčkem či dokonce základem pro obnovovaný světonázor. Jenže kinematografii utváří také znepokojivé portréty sériových vrahů, jejichž nepodchytitelná mentalita společnost děsí i fascinuje v současné éře true crime žánru víc než kdy jindy. Mnoho děl s touto tematikou se opírá o hledisko kladných postav, jež po zabijákovi pátrají, potažmo jsou mu (nebo jim) vydané napospas. V tomto článku ovšem naleznete vybrané filmové příběhy, jež nás do nevypočitatelné mysli člověka schopného připravit někoho jiného o život bez logické motivace noří vůbec nejsilněji a z nebezpečného subjektu dělají hlavního antihrdinu.

Kirsten Dunst se nejšířeji zapsala asi jako Mary Jane Watson ve třech Spider-Manech Sama Raimiho, kde prvotřídně využila své charisma. Nemá ale problém i s náročnějšími rolemi, jíž je například nevyzpytatelná „zlá sestra“ vyhlížející konec světa ve von Trierově Melancholii či v opulenci ztracená Marie Antoinetta Sofie Coppoly. Proč jsme tuto talentovanou herečku poslední dvě sezóny nikde neviděli? Prý jí přestaly chodit pořádné role.

Snímek Manželé Stodolovi přišel jakoby odnikud – málokdo ho vyhlížel, málokdo o něm vlastně věděl. Přesto je jasné, že má značný potenciál, vždyť naše fascinace sériovými vrahy a jejich životy nemá dno. Před režisérem Petrem Hátlem se také tyčilo mnoho překážek, mnoho slepých uliček. Některým se úspěšně vyhnul, jiným ne.

Soucit se jeví být chvályhodnou vlastností, může být ale také projevem slabosti a zbabělosti. Dánské drama Polibek (Kysset) se možná tváří jako typický slaďák, ve skutečnosti jde však o tíživou charakterovou studii, které není vždy příjemné být svědkem.

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

Nákladné a dlouhotrvající natáčení se přetavilo v pestrý, tematicky i žánrově bohatý snímek, jehož rozpětí i po dvou dekádách od premiéry bere dech. Historické melodrama Ondřeje Trojana Želary rozhodně není bez chyb, přesto se za něj po letech nikdo ze zúčastněných nemusí stydět.

Od chvíle, kdy ve Fargu z roku 1996 nacpal nebohého Stevea Buscemiho do drtičky, se Peter Stormare definitivně zapsal do mysli publika. Švédský herec, jenž dnes slaví sedmdesáté narozeniny, na stříbrném plátně vzbuzuje strach a respekt. V rozhovorech však hýří historkami ze zákulisí natáčení a dokazuje, že filmový průmysl a práci s kreativními lidmi zbožňuje. A je vděčný za to, kam to ve velké konkurenci dotáhl. Pokud mu napíšete obdivný dopis, rozhodně na něj prý odpoví.

Tři mladé ženy závislé na sexu, jedna chata a dvacet šest dní izolace. Z takových vstupních parametrů by jistě šlo vygenerovat velké množství filmových zápletek a žánrů od porna po horor. Denis Côté, jeden z předních představitelů současné quebecké kinematografie, dobrovolně rezignoval na celou paletu možností, jak svůdné téma vděčně uchopit. V jeho nejnovějším dramatu Takové to léto neslouží ženská sexualita jako prostředek diváckého potěšení.

Trochu společenské kritiky, sem tam citace z Hamleta, proložit mystikou, střídat realismus se stylizovaností a naládovat tolika zápletkami, kolik se tam jen vejde. Co vznikne? S trochou štěstí a zkušeností možná svébytný autorský počin, v případě celovečerní prvotiny Jana Březiny Erhart spíš značně rozpadlý film, který nakonec neříká příliš o ničem. A to je škoda.

Abychom uvěřili dění na plátně, musíme potlačit nedůvěru a přistoupit na hru, kterou s námi filmaři a filmařky hrají. Ale co když pohyblivé obrázky přijímáme tak ochotně proto, že jejich princip už dávno dobře známe?

Před pětadvaceti lety vznikly hned dva hollywoodské filmy, v nichž se lidská posádka snažila vychýlit asteroid z jeho kolizního kurzu. Země jen o chlup přežila v populárních a také u nás často reprízovaných hitech Armageddon a Drtivý dopad, které zpracovávají poněkud odlišné scénáře totožné hypotetické události. Magazín Yahoo Entertainment se u příležitosti výročí zeptal odborníků, jak moc se filmaři a filmařky drželi reality a vědeckých podkladů. A jak možná očekáváte, není to žádná sláva.

Jubilejní třicátý ročník Dnů evropského filmu proběhne od 20. do 25. dubna v Praze, Brně a Ostravě a od 26. do 30. dubna v dalších městech celé České republiky. Žánrově pestrou přehlídku otevře česká premiéra italsko-francouzského rodinného dramatu Nesmírnost s herečkou Penélope Cruz v hlavní roli. Festival uvede přes čtyřicet snímků. Chybět nebudou jak díla výrazných debutantů, tak slavných autorů.

Dravá dánská trilogie Dealer z přelomu století vstupuje do českých kin, a pokud na tuto nekompromisní exkurzi do drogového podsvětí vyrazíte, rozhodně nešlápnete vedle.

Online nabídka audiovizuálního obsahu se neustále rozšiřuje a je čím dál těžší se v ní neztratit. Každý týden proto vypíchneme několik titulů hodných vaší pozornosti, které právě dorazily na některou ze streamovacích platforem dostupných v Česku. Zohledníme přitom mezinárodní giganty i lokální hráče, akční filmy i festivalovou produkci.