Francis Ford Coppola

81 let. To bývá věk, kdy si většina lidí užívá důchodu, svých koníčků, procházek a času s bližními. U hollywoodských legend typu Ridley Scott, Francis Ford Coppola či Martin Scorsese je překročení osmdesátky spojené spíše se snahou věnovat se řemeslu naplno a plnit si na stará kolena největší filmové tužby. Posledně jmenovaná ikona totiž evidentně nehodlá zvolnit ani na vteřinu a po ambiciózních a obsáhlých Zabijácích rozkvetlého měsíce (Killers of the Flower Moon) by chtěla natočit hned dva filmy najednou.

Zřejmě nejkontroverznější prezident USA v novodobých dějinách dostane filmový portrét, který mu možná neudělá radost. Íránský režisérský objev Ali Abbasi (Svatý pavouk, The Last of Us) připravuje životopisný snímek The Apprentice (tedy učeň či nováček), v němž si posvítí na raná podnikatelská léta Donalda Trumpa. Ambicióznímu Newyorčanovi tehdy dělal společenský stín pravicový advokát a mistr politických kliček Roy Cohn a první fotografie z filmu odhaluje titulní dvojici v podání Sebastiana Stana (Captain America: Návrat prvního Avengera) a Jeremyho Stronga (Boj o moc). Očekávaný projekt, který už raná šeptanda šteluje na příští Oscary, bude mít v půlce května premiéru na festivalu v Cannes v rámci hlavní soutěže, a to vedle novinek Francise Forda Coppoly (Megalopolis), Yorgose Lanthimose (Kinds of Kindness) či Davida Cronenberga (The Shrouds).

Pokud byste se někoho ptali na nejlepší filmy všech dob, pravděpodobně by ve výčtu klíčových titulů nemohl chybět Kmotr (The Godfather). Jak už to tak u slavných filmů bývá, během let po jeho premiéře se vyrojila spousta historek nejen ze samotného natáčení, ale i z preprodukční fáze, kdy se psal scénář či vybíral casting. A právě na obsazení je dodnes vidět, jak pečlivě tým kolem režiséra Francise Forda Coppoly volil každého herce a herečku.

Francis Ford Coppola oslavil před pár dny 85. narozeniny. Tuto fázi života velkých umělců často trávíme vzpomínáním a jmenováním jejich největších úspěchů. Americká generace spratků ale nemá na odpočinek ani pomyšlení, jak ostatně vidíme u Scorseseho a Spielberga, kteří by furt něco dělali. Zdálky se přesto poslední roky mohlo zdát, že se Coppola na kinematografii vykašlal a vydělává miliony svým vinařským impériem. To byl ale jen kalkulovaný dlouhý nádech před poslední velkou písní. Dost možná jeho největší. Vysněné Megalopolis nakonec natočil prakticky výhradně z vlastní kapsy, což je u projektu za víc než 100 milionů dolarů bezprecedentní. Čeká nás ale jistě film jako žádný jiný.

Před padesáti lety, tedy 7. dubna 1974, se v amerických kinech objevil Rozhovor (The Conversation). Malý, nenápadný filmeček si Francis Ford Coppola natočil v přestávce mezi prvním a druhým Kmotrem za pouhý jeden a půl milionu dolarů, přesto se snímek nejen ucházel o tři Oscary, ale zapsal se do dějin jako vtahující zhmotnění paranoidní atmosféry Spojených států 70. let.

Marlon Brando. Někdo by řekl největší americký herec všech dob. I ten, kdo by se držel víc zkrátka, by ho stěží mohl opomenout jako klíčovou figuru při definování moderního herectví. Průkopník Stanislavského metody, komplikovaný bouřlivák a politický aktivista se nikdy nenechal zkrotit. Byl to rebel? Výstřední podivín? Ješitný excentrik? Jeho neuchopitelnost nakonec jen přispěla k jeho mýtu. Narodil se před 100 lety.

Zkušení scenáristé, kteří ne a ne prodat nějaký vlastní nápad, se asi chytají za hlavu. Desetiletý herec Connor Esterson, jehož můžeme znát z dětského sci-fi paskvilu Roberta Rodrigueze Spy Kids: Armageddon, protlačil do oběhu šestistránkový draft vlastního scénáře s názvem Little Wiseguy. Jeho premisa má spočívat ve volném propojení Sám doma (Home Alone) a Kmotra (The Godfather) a oscarový scenárista Zelené knihy (Green Book) Nick Vallelonga se stará o to, aby se projekt rozpracoval a dostal před kamery.

Je tomu přesně čtvrt století od premiéry filmu, který uvedl lidstvo do jednadvacátého století. Matrix patří k těm titulům, jež dokonale pochopily náladu své doby a daly celé jedné generaci dílo, které vystihovalo její vkus a cítění jako máloco. Jednak šlo o dechberoucí akční podívanou využívající potenciál digitálních technologií v dosud nevídaném měřítku, jednak také o dílo, které z patnáctiletých kluků udělalo filozofy. Součástí univerzální síly Matrixu je, že si ho každý vykládá po svém a přerostl dokonce i záměr svých tvůrkyň. Čím je tedy Matrix dnes a čím byl před 25 lety?

V Čechách jsme měli problém s Adélou, která ještě nevečeřela, v USA od roku 1960 navštěvují Malý obchod hrůz (Little Shop of Horrors), který si ve dvou kultovních verzích dělal zálusk třeba na Jacka Nicholsona, Ricka Moranise či Steva Martina. Moderní verzi slavné hororové komedie, kterou v popkultuře etabloval zejména muzikálový remake z poloviny osmdesátých let, zpracují dva věkem velmi nemoderní a protřelí tvůrci – sedmasedmdesátiletý režisér Joe Dante (Gremlins) a v dubnu osmadevadesátiletý producent Roger Corman (Masakr na svatého Valentýna).

Když se někdo zmíní o sci-fi filmech, většina fanoušků má po ruce alespoň obecný kanonický přehled. Nejdůležitější je pravděpodobně Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey), nejslavnější Star Wars, nejfilosofičtější na západě Blade Runner a na východě Stalker. Ke sci-fi se minimálně jednou přikloní snad každá velká režisérská osobnost, neboť v nesnadné charakterizaci a ohraničení tohoto žánru spatřují možnosti pro nekonečně kreativní vyjadřování, ať už vizuální nebo příběhové. Ve většině případů sci-fi filmy vychází z jiných kulturních zdrojů včetně literatury a komiksu, v dnešní době často rozvíjí či remakují klasická díla a série. V tomto článku se ovšem zaměříme na osm finančně nejúspěšnějších sci-fi historie, jejichž námět pramení přímo z myslí filmařů a neopírá se o žádné přidružené médium nebo značku.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.

Ridley Scott má na kontě pár hitů, ale nikdy nebyl hitmakerem. Jedna z věcí, které na něm můžeme obdivovat, je ostatně právě to, že přes obrovské množství průšvihů nikdy nepřipustil porážku a dokázal se udržet na pozici režiséra vysokoprofilových a drahých spektáklů až do osmé dekády života. Zdá se, že notorickému britskému bručounovi, který nejde pro ostré slovo daleko, si zkrátka málokdo troufne říct ne. Možná za klasiky jako Vetřelec (Alien) a Blade Runner, možná prostě budí strach. Nyní to ale zřejmě dosáhlo extrému a Paramount si s hrůzou připouští, že druhý Gladiátor (Gladiator 2) je další hollywoodskou velkoprodukcí, která se utrhla ze řetězu a nyní nezbývá než sledovat, jak se řítí k nevyhnutelně nepříjemnému konci.

Připravit druhého člověka o život je podle desatera a pro většinu z nás i na základě morálního kompasu nejhorší hřích. A co teprve, když zabíjení a podrobování situacím, jež lidskou oběť připraví o veškeré zbytky svobody a důstojnosti, probíhá v masově organizovaném měřítku. V kinech máte jedinečnou šanci vidět důležitý a výjimečný snímek Zóna zájmu (The Zone of Interest), v němž režisér Jonathan Glazer unikátním způsobem vykresluje ignoraci holokaustu za druhé světové války na příběhu osvětimského velitele Rudolfa Hösse (Christian Friedel), jenž s rodinou obývá honosnou vilu v těsném sousedství děsivé továrny na smrt. Při této příležitosti se ohlédneme za desítkou dalších filmů z celého světa, ať už hraných či dokumentárních, jejichž forma a styl sdělení ostře kontrastují s hollywoodským heroismem a hrůzu z válečných zločinů či morálního selhání servírují v mnohdy nestravitelně autentickém duchu.

Režiséru Kmotra (The Godfather) či Apokalypsy (1979) Francisu Fordu Coppolovi je 84 let a plní si filmařský sen, s nímž podle všeho usíná od počátku 80. let. Už tehdy hovořil o epickém dramatu Megalopolis odehrávajícím se v kulisách nově vystavěného New Yorku, který v budoucnosti podlehl neznámé katastrofě. Coppola, jenž svůj poslední celovečerní projekt uvedl k nevalnému úspěchu před třinácti lety, si musel Megalopolis sám zafinancovat prodejem výnosné vinice. Během loňska film navzdory zvěstem o zákulisním chaosu dokončil a nyní jej hodlá poslat na květnový festival v Cannes, přičemž na Instagramu zveřejnil první oficiální plakát.

Ve svých jednaaosmdesáti letech se letos Martin Scorsese stal nejnominovanějším žijícím režisérem. Postarali se o to Zabijáci rozkvetlého měsíce (Killers of the Flower Moon), kteří mu umožnili nechat za zády Stevena Spielberga, jenž se tímto pomyslným titulem mohl pyšnit doposavad.