Moje nová tvář

Třetí a poslední řada Ivety, jež na Voyu startuje v pátek, byla od počátku předurčena k tomu být buď tou nejlepší, nebo nejhorší částí celého projektu. Jak se posouváme ke konci života Ivety Bartošové, mizí záminky oblékat nostalgické kostýmy a přehrávat notorické videoklipy. Zůstává žena, na jejíž konec prakticky v přímém přenosu čeká celý národ. A právě to nám tvůrci dávají. Souboj s alkoholem, buranské pěstní souboje o její srdce, únos do Itálie a vytlemený ksicht Pavla Novotného. Moře nedůstojnosti a ponížení nejen pro Bartošovou, ale ještě v mnohem větší míře pro celý ekosystém, který ji obklopil a spotřeboval. Od excentrických partnerů přes bulvár až po veřejnost, která celou tu mašinu krmila a živila svým zájmem. Zpodobnění toho všeho může být intenzivní a podnětné, ale také laciné a bulvární. Jak se s tím režisér a scenárista Michal Samir popral?

Letos to bylo opravdu pestré. Tradičně spousta dobrých dokumentů, dva animované filmy světové úrovně, výtečná černá komedie, dvě solidní psychologická dramata, výjimečné retro či vážná solidní sci-fi.

Zatímco Češi vyslali do boje o Oscary řemeslně zvládnutý, jenže rutinní a mimo kontext českého prostoru zcela irelevantní „národní velkofilm“ Bratři, Slováci mnohem lépe pochopili zadání. Ne že by Světloplachost měla opravdovou naději některou ze sošek vyhrát, tomu stojí v cestě jak dokumentární formát, tak i pořádný rozpočet na nutnou lobby. Přesto je nepochybné, že slovensko-česko-ukrajinský snímek, jenž už se dočkal uvedení a úspěchu na několika evropských festivalech, budou mít američtí akademici a akademičky důvod brát vážně. Nyní vyhrál i tuzemskou sekci na jihlavském festivalu.

V neděli skončil 27. ročník Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Ceny se rozdaly, ale dokumentární žně nekončí. Až do 12. listopadu totiž probíhá Ji.hlava Online, zahrnující více než 170 filmů včetně většiny oceněných titulů.

Moje nová tvář je časosběrný dokument o mladé ženě, které se její bývalý partner pomstil za rozchod tím, že ji polil kyselinou. Ta jí rozleptala obličej, oči, ruce a plíce. Martina se dává dlouhých devět let dohromady a má jen minimální naději na to, že někdy opět uvidí, najde se partnera a vůbec překoná strach z mužů.

Jen málo filmových dokumentů se dočká mainstreamové pozornosti, což je škoda. Moje nová tvář má přesto potenciál zaujmout, příběh kyselinou polité Martiny v sobě má pořádný kus příběhové atraktivity. Ten se může ve špatných rukou snadno změnit v bulvár. V těch správných však může vzniknout strhující osobní drama o nutnosti znovunalezení sebe sama.

Již sedmadvacátý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava proběhne od 24. do 29. října. Program nabídne více než tři sta padesát snímků. Mimo jiné přinese objevnou retrospektivu bratří Gastona a Georgese Mélièsových a Václava Táborského, obrazy z podzemí charkovského metra nebo fenomén deep fake. Chybět nebudou ani filmy natočené umělou inteligencí nebo portrét francouzského bestsellerového spisovatele Édouarda Louise.

Dokumentaristka Jarmila Štuková a producentka Maja Hamplová přináší dokument o životě Češky, jež žije s následky útoku kyselinou. Tento tragický fenomén se ve světě stává čím dál častějším a mívá mnoho motivací. V tomto případě šlo o pomstu bývalého partnera. Událost poskytuje záminku jak ke zkoumání osobní identity, tak i otázek týkajících se celé společnosti včetně postavení žen v páru i mimo něj.