Slováci poslali na rozdíl od nás na Oscary světový film. Sugestivní Světloplachost vtahuje

Tvůrčí duo Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík, jež stojí za režií, scénářem i kamerou, navštěvuje stanici metra v ukrajinském Charkově, kde se místní obyvatelé schovávají před ruskými nálety. Hlavním hrdinou se stává dvanáctiletý Nikita, jenž se víc než cokoli jiného ukrutně nudí. Stýská se mu po čerstvém vzduchu i slunečních paprscích coby příslibu normálního života a marně hledá, čím zabít nekonečné čekání na návrat na povrch.

V provizorním bunkru naštěstí skončí i o rok mladší Vika, jež se stává jeho všudypřítomným souputníkem. Ne že by to z nejistoty a bezútěšnosti jejich situace najednou udělalo ráj na zemi, přesto je jim o trochu veseleji, když si uprostřed pekla mají s kým hrát.

Světloplachost je v mnoha ohledech opakem Mojí nové tváře, kterou jsme recenzovali minulý týden a jež mezitím na jihlavském festivalu nepřekvapivě vyhrála diváckou cenu. Portrét strastiplné cesty ženy polité kyselinou za novou identitou volí divácky vděčný vypravěčský přístup. Nikdy neváháme, co a proč si máme myslet, vše důležité je velmi srozumitelně pojmenované, a to nejen každá informace, ale i naše očekávaná emocionální reakce.

Snímek Ostrochovského a Pekarčíka vyhrál proti tomu hlavní cenu odborné poroty v sekci Česká radost, není tedy překvapivé, že se jedná o film mnohem vyhraněnější, jehož tvůrci si troufají nárokovat, aby jim publikum vyšlo naproti. Například si udržují odstup od obou protagonistů a neodevzdávají se dětskému úhlu pohledu, jakkoli by to nabízelo několik působivých a emocionálně vděčných prostředků ke stržení publika.

Dětský element občas jako by se do filmu pokoušel stylisticky vlomit, třeba prostřednictvím rozpohybovaných králičích uší dívčí čepice, doprovázených roztržitým hudebním motivem. Krátké chvíle uvolnění však slouží jako kontrast k mnohem úmornější každodennosti. Světloplachost má sice jen něco málo přes hodinu, nebojí se však pracovat s nudou a nepříjemností přenášenými na publikum, což je vždy trochu riskantní tvůrčí volba. V tomto chce být málokdo až příliš úspěšný.

Tvůrci nedělají mnohé z věcí, které by se zrovna zdály být první logickou volbou. Dalo by se například očekávat, že nabídnou film plný temných stísněných prostor, jimiž se bude postavám v patách prodírat roztřesená ruční kamera. Pravdou je pravý opak.

Často prezentují statické záběry, v nichž je kamera od postav o kus dál, než by se jevilo jako přirozené. Vyniká tedy rozpínavost charkovského metra, stejně jako jejich rozlehlost a netečnost vůči malým obyvatelům a jejich životům. Okolo dětí je až příliš mnoho volného prostoru na to, aby se mohly cítit v bezpečí. Místo tmy je pak vše zalité umělým světlem, jež sice skvěle plní svůj účel, nicméně zdůrazňuje nepřirozenost prostředí.

Filmem se netáhne konkrétní dějová linie, nemá jasný cíl. Z pozorování nevyvstává jednoznačné téma. Přesto je jasné, že každý dialog je tady ze specifického důvodu. Ve skutečnosti se drtivá většina filmu jeví naaranžovaně, a to od esteticky snad až moc uspokojivých kompozic po poněkud didaktické repliky, jež si vyměňují především Nikitovi rodiče.

Jako by dokumentaristé dávali pokyn: „Hele, potřebujeme, abyste se bavili o X, ale protože děláme málomluvný film, musíte to vyjádřit prakticky beze slov.“ Lidé před kamerou působí vždy velmi režírovaně, především tehdy, když mluví. Týká se to však i hlavních postav a jejich zasmušilých pohledů do dálky. Každý moment filmu se vskutku zdá být maximálně „pod kontrolou“, což v nejlepších chvílích vede k nádherným obrazům a místy k silné atmosféře ztráty přirozenosti. Skoro jako by samotný film byl pro postavy dalším pomyslným vězením.

V nejhorších chvílích snímek působí trochu toporně. Přestože jako celek není návodný a dá se v něm ztratit, jednotlivé momenty mohou být naopak až příliš okaté, což není ideální kombinace – oba tyto aspekty pak působí tím výrazněji. Je hezké, že nám tvůrci poskytují alespoň nějakou legendu, třeba že se máme soustředit na sluneční paprsky jako symbol normality.

V dialozích se pak rodiče tážou na totéž, co budeme po zhlédnutí chtít vědět i my – jak moc tento zážitek Nikitu ovlivní, jak moc ho změní a jak moc poškodí? Někdy se však paradoxně zdá, že snímek slabikuje něco, k čemuž bychom návod nepotřebovali, na druhou stranu nechává prázdná ta místa, kam by se ještě něco vešlo.

Celek bude muset jednotlivcům v publiku nejspíš intuitivně sednout. Je třeba docenit silné stránky a být shovívaví vůči slabinám. Světloplachost totiž obsahuje několik potenciálně velmi intenzivních a působivých momentů. Sleduje skupinu lidí uvězněnou na místě, jež není určené k dlouhodobému pobytu. Obří stanice metra má sloužit k tomu, aby v ní lidé ve spěchu přeskočili z jedné soupravy do druhé, aby koutkem oka zaznamenali reklamy na stěnách, ale aby na daném okamžiku neulpívali.

Nepřirozenost jejich situace je na takovém místě nejpatrnější. Život by měl jít dál, ale nemůže. Všichni čekají na to, až budou moct pokračovat ve svém životě, netuší však, kdy k tomu dojde. Vykreslení tohoto pocitu je ve Světloplachosti velmi silné a stojí za sedmdesát minut vašeho času.