Will Smith
Herec
Když se podíváme na 55 let Smithova života a na jeho takřka čtyři desítky let trvající kariéru, musíme v prvé řadě docenit jeho schopnost vycítit každý trend a maximalizovat každou příležitost. Smithova cesta na vrchol se dá srovnat s tou Arnolda Schwarzeneggera – sebevědomý mladý muž mířil od prvních okamžiků na vrchol a samotný úspěch byl pro něj důležitější než jeho přesná forma. Když frčí rap, bude rapovat. Když se otevírají dvířka k mainstreamu, vtrhne dovnitř. Když přijde příležitost získat si respekt kritiků, udělá to. Důležité je, aby každý krok směřoval nahoru.
Smith se začal koncem osmdesátých let věnoval rapu, stejně jako velká část dalších Afroameričanů. Hip hop již tehdy vstupoval do mainstreamu a Will coby Fresh Prince v něm rychle našel uplatnění. Babička mu prý v jeho začátcích vytkla, že chrlí z pusy moc sprostých slov – chytrý člověk se prý umí vyjadřovat bez nich. Od té doby Smith minimalizoval vulgarismy.
Historka je to hezká, mnohem spíš však šlo o první z mnoha promyšlených rozhodnutí, jak se uplatnit na trhu. Ten po hip hopu bažil, ale problém byl, že mu dominovali černí muži nekompromisně rapující o systémové nespravedlnosti. Smith nabídl estetiku hip hopu bez jeho agendy. Takhle vypadá skutečná politická korektnost. V důsledku se jeho čistý, nekomplikovaný rap stal velmi snadno marketovatelným a tedy populárním.
Na stole mu přistála možnost ztvárnit hlavní roli v sitcomu Fresh Prince, jenž se vysílal v šesti sezónách mezi lety 1990 a 1995. Jednalo se o poslední vzedmutí éry, kdy sitcom patřil mezi nejdůležitější platformy amerického mainstreamu. Když se váš seriál chytil, stali jste se rychle národními ikonami. Fresh Prince vyprávěl o afroamerickém mladíkovi z nejchudších poměrů, jenž se po smrti matky nastěhuje ke svým příbuzným.
Těm se podařilo dosáhnout středostavovského postavení, i když se zdá, že na úkor kontaktu s černošskou kulturou. Seriál se tak zabýkal s problémem sociální mobility Afroameričanů a jejich etnické identity, jež v devadesátých letech procházela výraznou proměnou. Samozřejmě, že to Fresh Prince opět dělal velmi bezpečným způsobem. Bez hran a pro celou rodinu.
Po něm začala Smithova blockbusterová éra. V rychlém sledu po sobě přišly Mizerové, Den nezávislosti a Muži v černém. Ze softcore rappera a sitcomového herce byl najednou nejvíc cool chlápek Hollywoodu. Smith opět zvolil jednoduchou taktiku a bral ty největší role, které byly k mání. I přes zaškobrtnutí v podobě pověstného propadáku Wild Wild West do nového století vstupoval jako největší světová star.
Nyní bylo na řadě získat respekt kritiků. Být víc než akční hvězdou. Nominace na Oscara za Aliho z roku 2001 je důkazem, že byl na dobré cestě. Přesto se zdá, že v nové době se už Smith maličko ztratil. Během nultých let ještě plně těžil z pověsti jedné z posledních skutečných filmových star a dokonce se začal projevovat producentsky. Jenže celá kariéra Willa Smitha stála na neustálém pohybu vzhůru. Jakmile se octl na vrcholu a už nebylo kam stoupat, přešlapování na místě působilo nepatřičně. Smith pevně zakořenil jako smetánka Hollywoodu, kdy však naposledy přišel s rolí, která by opravdu zasáhla do popkulturního povědomí? Kdy mělo premiéru Já, legenda? Před šestnácti lety!
Smith tedy existuje jako všudypřítomná, i když už poněkud abstraktní entita a vděčný terč bulváru spíš než aktivní umělec. Tvoří neoddělitelnou jednotku se svou ne zrovna populární manželkou Jadou Pinkett Smith a dětmi, jejichž rozmazlenost a volný přístup k excesivnímu bohatství jsou tématem samy pro sebe. Poslední roky jako by svět čekal na záminku nad Smithem zlomit hůl. A on se postaral o to, aby to provázela pořádná rána.
Sezóna 2022 rozhodně nebyla Smithovým velkým comebackem, film Král Richard: Zrození šampiónek nelákal davy ani cinefily. Typické oscarové drama však mohlo Smithovi konečně vynést prestižní sošku – dost možná v poslední možnou chvíli, než upadne v zapomnění. (Ve stejné panice dostal svého času Oscara Al Pacino za nevýraznou Vůni ženy poté, co ho Akademie celou kariéru nechala marně čekat.)
Jenže Will Smith se na slavnostním ceremoniálu znenadání zvedl ze židle a uštědřil pořádnou facku Chrisi Rockovi poté, co pronesl celkem nevinný vtip o Pinkett Smith. O několik okamžiků později ho pozvali na pódium, aby převzal vytouženého Oscara, ale každému to už bylo jedno. Celý svět žil jen fackou. Ta byla na jednu stranu prkotinou, neškodným střetem dvou milionářů, na druhou vděčným gestem, k němuž se dá vyjádřit na sto různých způsobů.
Nebylo by na místě tvrdit, že Smithovi jeho prokletá facka zničila nebo nějak výrazně posunula kariéru. Možná mu už nechodí pozvánky na Oscary, to však až poté, co si svou sošku bezpečně odnesl domů. Je přesto vtipné, že právě sem se dopracovala kariéra muže, na jejímž počátku byla rada babičky nebýt vulgární, protože to chytrý člověk nemá zapotřebí.
Smithe, jenž celý život symbolizoval nekonfliktní kvalitu a promyšlené kariérní volby, najednou reprezentuje jeden nekultivovaný a veskrze sprostý akt. Možná však, že jde také o záblesk lidskosti, kterou ve svém křišťálovém zámku pro mnohé ztratil. Větší problém je, že už jsme ho dlouho neviděli v ničem pořádném. Jestli se v tomto ohledu ještě vzpamatuje, svět ho nejspíš přivítá s otevřenou náručí.
