Tarantino Sám doma. Hollywoodská fascinace násilím a bolestí je někdy oprávněná

Jde o násilí, kterého postupem času rozhodně neubývá, spíš naopak. Studie provedená Americkou akademií pediatrů v roce 2013 ukázala, že násilné výjevy různého typu se v zámořských filmech od 50. let zdvojnásobily, a pokud jde o střelné zbraně, jejich výskyt se od roku 1985 v kategorii snímků s přístupným ratingem PG-13 dokonce ztrojnásobil. Jsme vůči násilí už zcela otupělí a považujeme jej za standardní součást filmů a seriálů?

Akční snímky od 70. let na násilných výjevech často stály, ještě předtím se hojnému ubližování druhým lidem nevyhýbal třeba James Bond. Klíčem k ospravedlnění násilností však byla schopnost filmařů přesvědčit publikum, že dané chování je pochopitelné a spravedlivé. Proto Rambovi a Johnu McClaneovi upřímně fandíme, když rozmanitě bolestivými způsoby likvidují nepřátele, jasně definované jako zlo.

I v době platnosti cenzurního Haysova kodexu od 30. do 60. let však určité formy násilí prošly – nejčastěji se jednalo o sebeobranu, při níž hrdinové či hrdinky prostě neměli na vybranou. Podobnou logiku lze aplikovat třeba na dvojici filmů Sám doma (1990 a 1992), obsahující velké množství záběrů na fyzické utrpení Mokrých banditů. Tam však šlo nejen o morálně přípustné ubližování proradným (a dospělým) zlodějům ze strany malého chlapce, ale i o prvek komické nadsázky, dílo jasně vzdalující od reality. Zároveň se však jedná o přímé zhmotnění Druhého dodatku americké Ústavy, podle něhož má každý občan právo držet a nosit zbraně za účelem obrany.

Spousta filmařů a filmařek v čele s režisérem Juddem Apatowem loni podepsala petici, aby tvůrci filmů a seriálů zodpovědněji přemýšleli o nutnosti použití střelných zbraní a s nimi spojených násilných scén. Podnětem k tomu byly stovky masových střeleb, jež v USA každoročně proběhnou. Nelze jednoduše říct, že střílení v populárních filmech vede k násilnějšímu chování lidí, ale trochu složitější souvislost zřejmě existuje.

Glorifikace zbraní a zobrazování filmových hrdinů jako odvážných pistolníků totiž vede k normalizaci zbraní jako takových – když je nosí má oblíbená filmová postava, proč ne já? A s rostoucím počtem zbraní v domácnostech se zvyšuje i to, jak snadno se může libovolný (nejen) mladistvý k pistoli či pušce dostat. A odtud je k reálnému činu už jen krůček.

Ve Spojených státech jsou dané fenomény úzce provázané, a tak zatímco politici rádi mravokárně kroutí hlavou nad násilím ve videohrách, další složky populární kultury bývají spíše přehlížené a tolerované. A chraň bůh, aby si nějaký politik dovolil zpochybňovat adekvátnost Druhého dodatku pro dnešní dobu. Na to existuje v USA příliš silná zbrojní lobby v čele s Národní asociací držitelů zbraní (National Rifle Association, NRA).

Vyobrazení fyzické bolesti, kterou si musejí hrdinové a hrdinky leckdy projít, samozřejmě může být podstatné pro odvyprávění příběhu. Někdy je nutné, abychom s nimi soucítili, prožili s postavami strach, odpor a další nepříjemné emoce, jelikož právě díky tomuto zážitku se na jejich utrpení lépe napojíme. K tomu dospěl i výzkum pod vedením odbornic na média a komunikaci Anne Bartsch a Marie-Louise Mares z roku 2013, podle něhož většinu publika nepřitahuje násilí samo o sobě, ale další benefity, jež může sledování takových obsahů přinést – ať už jde o napětí, soucit s oběťmi či stvrzení morální převahy hrdinů. Jindy zase hraje svou roli estetická stránka násilí jako v případě tvorby Quentina Tarantina či snímků s východoasijskými bojovými uměními.

Problém nastává v případech, kdy se násilné obrazy objevují samoúčelně, jen pro přilákání pozornosti a publicity. Právě tyto situace karikoval Michael Haneke ve svém podvratném home invasion thrilleru Funny Games (1997), jehož přesný remake natočil o deset let později přímo pro americké publikum. Postavy zdánlivě milých násilníků se v něm obracejí k divákům a divačkám a ptají se jich, komu fandí a jak to na základě žánrových konvencí nejspíš dopadne.

Jenže najít přesnou hranici, kdy dává zobrazení násilí smysl, je samozřejmě nemožné. Jsou brutální detaily válečné vřavy v loňském velkofilmu Na západní frontě klid (2022) adekvátně vtahujícím vyobrazením válečných hrůz a zasazením existenciálního dramatu do kontextu? Anebo exploatační snahou šokovat a pomocí nevyhnutelné kontroverze přitáhnout pozornost veřejnosti k jinak průměrnému dílu? Ať se přikláníte k jakékoli odpovědi, zisk čtyř Oscarů včetně toho za nejlepší mezinárodní film svědčí o tom, že Netflixu tento tah nadmíru vyšel.

Je pochopitelné, že jak sexuální, tak násilné chování je v nás zakořeněné natolik hluboce, že vývoj civilizace nedokázal tuto naši přirozenost umenšit. Alespoň s ní dokážeme pracovat v rámci umění, což je bezesporu přínosné a důležité, o to víc však zaráží, jak odlišně se minimálně ve Spojených státech k oběma tématům přistupuje.