Steven Spielberg
Režisér
Ba co víc, z určitého úhlu pohledu se vlastně o poruchu ani nejedná. Dyslexii totiž lze vnímat jako jiný způsob zpracovávání informací. Loňská studie Helen Taylor z Univerzity v Cambridgi zveřejněná v časopise Frontiers in Psychology zmínila, že lidé s dyslexií mají často nadstandardní schopnosti v oblastech invenčnosti a tvořivosti. Částečně samozřejmě i proto, že nedostatky ve čtení a psaní se musejí naučit kreativně kompenzovat, aby ve výkonovém školním prostředí mohli alespoň částečně uspět.
Specifické režijní dovednosti
Proč však o dyslexii píšeme na webu o filmu? Mozek dyslektiků má podle zmíněné studie zvýšenou schopnost vytvářet neobvyklé a originální kombinace nápadů, což se pro kariéru filmaře či obecně vypravěče příběhů nadmíru hodí. Své o tom ví třeba Steven Spielberg, který v několik let starém rozhovoru pro online komunitu Friends of Quinn, sdružující mladé lidi s různými vývojovými poruchami, hovořil o vlastních nepříjemných zkušenostech, jimž jako dítě s dyslexií musel čelit.
Filmy pro Spielberga představovaly kýžený únik do fantaskního světa. Nebyl však sám. I další populární režiséři jako Martin Scorsese, Spike Lee či Steve McQueen se museli vyrovnat s problémy ve školních lavicích kvůli dyslexii. Nutnost čelit výkonnostním i sociálním potížím však nakonec zdokonalila jejich dovednost fungovat v kolektivu, což je pro režijní práci bezesporu zásadní.
V rozhovoru pro portál Understood se právě McQueen rozpovídal o tom, jak filmové dílo vnímá spíše z hlediska rytmu, zvuků a jejich souhry s obrazem. Stejně tak i oscarový režisér Joe Wright připodobnil filmovou režii k dirigování hudby a podobná tvrzení můžeme slyšet od většiny tvůrců, kteří se kvůli dyslexii soustředí spíše na sehranost vizuální stránky s tou auditivní než na důsledné následování psaného textu.
Porucha, nebo přednost?
Vlastní diváckou zkušenost popisuje i dyslektička Louise Conway v textu pro web Little White Lies: „Zážitek sledování filmu je pro mě jako jedno velké cvičení v usuzování. Neustálé úvahy bývají často spojované se snahou prozkoumat neznámé, se zvýšenou schopností představit si minulost, o níž nic nevíme, a předpovídat budoucnost. Pro dyslektického diváka tak může vzniknout zcela pohlcující zážitek.“
A skutečně, letošní průzkum provedený organizací Made by Dyslexia ukázal, že lidé s dyslexií jsou v 84 % případů nadprůměrní v rozhodování, zvažování možností, rozeznávání a chápání různých vzorců či počítání. Lze si tedy snadno představit, že během sledování filmu dyslektický mozek funguje jinak a nejspíš na větší rychlostní stupeň než v případě zbytku publika.
Dyslexie nezabránila Billymu Bobu Thorntonovi, aby dal dohromady oscarový scénář ke Smrtícímu bumerangu (1996). Téhož úspěchu dosáhl i John Irving s Pravidly moštárny (1999) a o strachu číst v dětství před třídou se nejednou rozpovídaly i Goldie Hawn, Octavia Spencer či Whoopi Goldberg.
Všechny tyto dílčí příběhy a úspěchy tedy mohou posloužit jako výzva k tomu, abychom o nálepce „porucha“ uvažovali trochu jinak a otevřeněji. To, že specifické osobnostní nastavení někomu brání v podávání výkonů v jedné oblasti totiž neznamená, že dané specifikum nelze přetavit ve výhodu v něčem jiném. A z poruchy tak učinit přednost.
