Recenze: Přežít svůj život

Hřebejk? Jistě. Svěrák? Bezpochyby. Ale pokud přijdete v Tokiu či Londýně do obchodu s filmy, vsadím se, že prvním našincem, na kterého tu narazíte, bude Jan Švankmajer. Do malých ateliérů v Knovízi na Kladensku za ním jezdí studenti doslova z celého světa, pracují pro něj zadarmo, jen aby se něčemu mohli přiučit. Ačkoliv odmítá dávat své filmy do soutěže, protože za jediné měřítko kvality jakéhokoliv díla považuje souboj s časem, o jeho snímky se nejrůznější přehlídky doslova perou. Když na festivalu v Benátkách představil svou novinku Přežít svůj život, tisícihlavé publikum mu sedm minut nadšeně aplaudovalo (jen si to zkuste a nedělejte povýšenecké ksichty). A když film uvedl ve Velké Británii, vyšla recenze, která snímek označila za "svůdnou bestii"...

Stárnoucí, proplešatělý Evžen (Václav Helšus) žije nudný středostavovský život. Slušný, poctivý, věrný. Do práce, z práce, manželka (Zuzana Kronerová). Potom ovšem do jeho života vstoupí Ona (Klára Issová), tajemná kráska v červeném, co ráda mění jména svá i druhých. Evženovi se zdá,  že je k ní přitahován magickou, skoro až osudovou přitažlivostí a odmítá teorie psychoanalytičky Holubové (Daniela Bakerová) o plnění nějakých potlačovaných erotických fantazií. Evžen kombinuje, hledá, přemýšlí, ale uspokojivou odpověď nenachází. Ve svých snech a tužbách se utápí čím dál tím víc, což manželce nemůže uniknout. Pojme podezření a rozhodne se jednat!

Jsou sny skutečně splněním našich tajných i zjevných přání, jak tvrdil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud? Nebo tu jde o projev hlubinější psychologie, jak si myslel Carl Gustav Jung? Právě souboj názorů, myšlenek a teorií obou těchto klasiků duševědních disciplín celý příběh rámuje a patří k těm vůbec nejvtipnějším. Dva hašteřiví staříci uvěznění za sklem obrazů shlížejí na výsledky svého celoživotního badání a jejich praktické užívání v praxi. Dávno mrtví, ale stále sveřepí a ješitní.

Charakter a rytmus filmu určí už předmluva. Na plátně se ze všeho nejdřív totiž objeví samotný režisér a s potměšilým úsměvem chytrého, ale také notně zlobivého dítěte divákům vysvětlí, proč herce ve svém filmu tak málo nechává hrát a o to víc je animuje jako večerníčkovské panďuláky. Jakkoliv se z prologu a nejen z něho může zdát, že Švankmajer tentokrát servíruje lehčí zboží v podobě oddychové komedie, zdání klame.

Princip vyprávění totiž zůstává stejný jako třeba u předcházejícího mistrova opusu Šílení, v němž postavil vedle sebe Edgara Allana Poea a markýze de Sade. Švankmajer zkrátka a dobře rád konfrontuje legendy jak mezi sebou navzájem, tak s realitou všedního dne či se svou vlastní zkušeností a světonázorem. Hravým, vtipným, duchaplným způsobem rozjímá nad zákonitostmi a záludnostmi života, čímž diváka nejen provokuje, ale i nutí k přemýšlení a novým náhledům na zdánlivě neotřesitelná fakta (nebo jen pohodlné stereotypy?). Jde o provokaci v tom nejlepším slova smyslu, protože je to provokace poučená a chytrá.

Ačkoliv o použité ploškové animaci Švankmajer v úvodu říká (mimochodem, takhle autorsky uvést vlastní film si v dějinách české a slovenské kinematografie troufl už jen Juraj Jakubisko u snímku Vtáčkovia, siroty a blázni), že je to z nouze ctnost, kterou se snažil snížit výrobní náklady, domnívám se, že je to jen jedna z mnoha režisérových drobnějších či větších mystifikací. Nejen že se použitá metoda ke zvolenému příběhu skvěle hodí, ale navíc - světe, zboř se - ani nijak výrazněji neomezuje herce. Dokonce bych řekl, že naopak, nutí je k větší kreativitě než je v ostatních Švankmajerových filmech možné a běžné. Ono totiž není jednoduché spojit animaci vlastních fotografií s reálnou akcí a to celé zastřešit patřičně autentickým a šťavnatým postsynchronem. 

Hned několik herců by se při troše dobré vůle mohlo prokousat až k nominacím na Českého lva či ještě výš. Zuzana Kronerová umí ty nejobyčejnější ženské jako málokdo u nás (Český lev za Divoké včely, nominace za Venkovského učitele). Daniela Bakerová (manželka Zdeňka Svěráka v komedii Vrchní, prchni) představuje silný gejzír autentické energie, kterou si spojuji například s Jaroslavem Duškem v jeho nejúspěšnějších filmových letech. A v životní formě hrající Václav Helšus (kolář Vichr z Krakonoše a lyžníků, strojvedoucí z Kalamity či starý Franc z Indiána a sestřičky) dokonale spojuje protimluv a sice pantomimu rozhlasového herectví.

Nedělám si iluze, že by se na Švankmajerovu novinku do kin hnaly davy diváků. Většinu z nich odradí asi už fotosky z filmu, které jim přijdou až příliš umělecké. Ano, filmu občas proklouzne řemen resp. ztěžkne pozadí, ale pořád jde o jasně nejzábavnější a divácky nejvstřícnější titul surrealistického mága, který dokáže byť jen průměrně vzdělaného intelektuála, za jakého se považuji například já, nádherně občerstvit a vnitřně načechrat.

A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby v konkurenci kritikou vzývaných Pout, tradičně silného Svěráka (Kuky se vrací), nenápadné štiky v rybníce, za kterou považuji komedii Největší z Čechů, či odvážně pichlavého Občanského průkazu bral nakonec zlato na Českých lvech právě návod jak se nebát a prožít, nikoliv jen Přežít svůj život!