Zmatení Pohani si pletou film a divadlo. České drama se topí v jinakosti ukrajinské kultury

Anna Jablonská byla ukrajinskou dramatičkou, jejíž nejslavnější prací jsou Pohani. Při cestě do Moskvy na převzetí divadelní ceny se v roce 2011 stala ve svých devětadvaceti letech náhodnou obětí bombového teroristického útoku na letišti Domodědovo. Snímek režisérky Olgy Dabrowské nyní adaptuje jednak samotnou hru, jednak v prologu a epilogu zpodobňuje i poslední okamžiky Jablonské.

Pohani strhli naši redakční pozornost hlavně svým nezvykle příšerným trailerem, který evokuje pořádnou porci campu a nechtěné zábavy. Expresivní výkřiky v kombinaci s ezotericky znějícími frázemi, to zní jako recept na slušnou katastrofu, se kterou může být aspoň legrace! Samozřejmě však vždy zůstává možnost, že v kontextu díla záběry začnou dávat smysl.

Výsledek je o kus horší tím, že je spíš úmorný než utržený ze řetězu. Sledujeme příběh oděské rodiny, do níž se po mnoha letech vrací matriarcha (Lenka Vychodilová), silně nábožensky založená starší žena, jež kdysi svého syna (Josef Polášek) z neznámých důvodů opustila. Zjišťuje, že její potomek a panovačná snacha (Eva Alner Jízdná) vedou nenaplňující manželství a zcela selhávají ve výchově své dcery na prahu dospělosti (Tereza Slánská), která osciluje mezi hedonismem a nihilismem. Babička se rozhodne s boží pomocí vnučku zachránit, což se v rodině nesetkává s úplně nejvřelejší reakcí.

Co v předloze mohl být podnětný střet tradic a ortodoxní víry s moderním světem, se v rukou tohoto štábu mění v mrtvolné panoptikum, kde na sebe nesympatické karikatury afektovaně ječí strojené věty. Přestože Dabrowská z pozice římské katoličky mluví o univerzalitě témat, celý film prostupuje jako největší síla hlavně odtrženost od českého prostředí a naší kultury. Je takřka nemožné se na vyprávění napojit, nepomáhají ani příšerné české postsynchrony, jež jsou sice primární zvukovou stopou, zvyšují však dojem neautenticity.

Příběh se odehrává v Ukrajině, postavy jsou Ukrajinci a mají ukrajinské problémy, jistě je tedy legitimní volbou kulturní rozdíly zachovat. Nesnesitelné vedení herců a absence citu pro filmový styl i vyprávění však vedou k tomu, že dílo nepatří do žádné doby a prostoru. Na možnost zařadit se k absurdismu a opustit hranice konkrétnosti je naopak příliš ukotvené v realitě. Děj občas koketuje s nadreálnem, hlavně prostřednictvím postavy rodinného přítele a alkoholika, jenž si zahrává s pohanskými božstvy. Celý tento motiv ovšem působí spíš jako pěst na oko, než že by funkčně rozšiřoval konflikt.

Tvůrci se rozhodli svou práci avizovat jako zfilmované divadlo, což vysvětluje velkou řadu jejich voleb – především neukočírovanou hereckou expresivitu a strnulost scén. Pohani zřejmě doufají, že nulovou ochotu a schopnost adaptovat médium prodají jako umělecký záměr. Jedná se však v první řadě o neschopnost chápat, v čem spočívá síla divadla, a v čem naopak filmu. Jedno je založené na fyzičnosti a kontinuitě, druhé na detailu, kontrole a kondenzaci. Odvolávat se na divadlo tedy vážně není nějaký žolík, který přebije jakoukoli výtku.

Aplikovat divadelní postupy ve filmu má dlouhou a bohatou tradici a často vede ke vzrušujícím výsledkům. Podívejme se na Dogville Larse von Triera, Tita Julie Taymor či vlnu hollywoodských adaptací z padesátých let. Pohani jsou však odstrašujícím příkladem toho, jak divadelní štáb odmítne natáčet film. Jedná se o mrtvé dílo, kdy jedna platforma mluví jazykem druhé, ovšem bez rozmyslu. Člověk se chce skoro omluvit nedávné romantické komedii Můžem i s mužem Vandy Hybnerové, jež byla rovněž tristně analogickou adaptací divadelní hry. Hybnerová si však alespoň najala řemeslně zručný štáb a dalo se pochopit, proč si tvůrci mysleli, že vzniklý produkt bude pro někoho atraktivní.

Jediná rozeznatelná filmařská volba je prezentovat snímek černobíle, což je mimochodem základní způsob, jak se vypořádat s nízkým rozpočtem. Například prakticky eliminujete nutnost zabývat se osvětlením. Samotné dílo však rozhodně nepředkládá důvod k tomu, aby nebylo vyvedené v barvě.

Pohani jsou ukázkou nezávislé kinematografie, jakou bychom snad z principu měli chtít vidět uspět. Po jejich zhlédnutí je však víc než jasné, že nezájem zavedených institucí není důsledkem přílišné „artovosti“ projektu, jak na premiéře předkládala režisérka Dabrowská, ale pravého opaku.

Jsou něco jako antiumělecký antifilm, kde nebyla učiněná jediná kompetentní či alespoň sebevědomá volba, takže výsledek může ocenit jen úzký okruh samotných tvůrců, jejich přátel a možná příznivců Anny Jablonské, pokud jakýkoli zájem o její tvorbu považují za plus. Jedná se vlastně spíš o komunitní než uměleckou událost. Příležitost se setkat a potěšit výsledkem kolektivní snahy bez ohledu na to, že výsledek nesplňuje standardy profesionálního filmu.

Tím mají Pohani blíž k amatérské kinematografii vznikající z čistého nadšení a bez cíle rovnat se „opravdovým“ produkcím. Rozdíl spočívá v tom, že amatérský film ví, čím je, kdežto tvůrci Pohanů se pokouší zastřít jakýmsi elitářským pláštěm, kdy jejich dílo má být moc vyhraněné, náročné a komplikované na to, aby bylo přijato ošklivým filmovým průmyslem.

Arogance takové sebeprofilace je patrná. Karlovarský festival letos poskytl štědrý prostor surreálné a velmi nepřístupné adaptaci Topolova Citlivého člověka a dokonce i Brutálnímu vedru, jež začalo vznikat jako studentský film a zachovává si estetiku syrového debutu. Nehledě na další snímky z celého světa, jež se dostanou alespoň do ohraničené festivalové distribuce a často vznikají ve skutečně bojových podmínkách. V titulcích Pohanů je nakonec stále uváděné logo Státního fondu kinematografie, některý z typů pomoci tedy film zjevně obdržel.

Stanout vedle všech zmíněných artovek s paskvilem jako Pohani a prohlásit sebe sama za skutečné, nezávislé a hodnotné umění, je nejen úsměvné, ale i škodlivé. Pokud takovému narativu na některé z projekcí uvěří nezkušený divák, potvrdí si buď, že umělecká kinematografie je podvod, nebo že její kvality (protože v Pohanech neexistují) jsou zcela nepřístupné a nerozluštitelné. V obou případech bude nadále ztracený, protože se bude cítit izolovaně a nemotivovaně v jejím poznávání pokračovat.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.