Opulentní western Velká země kdysi hledal ideál mužství. I dnes má čím přispět

Snímek kritizující to, co bychom dnes nazvali „toxickou maskulinitou“, provázely ve vší hollywoodské paradoxnosti střety sebevědomých filmařů zvyklých na to, že je po jejich. Hlavními autoritami produkce byli režisér William Wyler a herec Gregory Peck, dvě obří jména filmového průmyslu a jedny z nejikoničtějších osobností své doby.

O pět let dřív spolu pracovali na Prázdninách v Římě, snad proto věřili, že jsou dostatečně sehraní. Pletli se – Wyler se těsně po natáčení nechal slyšet, že „s panem Peckem už nenatočím nikdy nic, můžete mě citovat.“ A přestože se pár let po premiéře osobně udobřili, žádný film už spolu opravdu neuvedli .

Když se podíváme na příběh, je tento paličatý sentiment takřka k neuvěření. Na americký západ pozdního 19. století přijíždí bývalý námořník, jenž se vyšvihl na pozici majitele loďařské firmy. James McKay (Peck) se stěhuje ke své snoubence Patricii (Carroll Baker), dceři Henryho „Majora“ Terrilla (Charles Bickford), místního velkostatkáře, jenž se situuje do polohy gentlemana ze staré školy a ochránce spořádanosti místní komunity. James se snaží začlenit, rychle však zjišťuje, že jeho pacifistická povaha se na doznívající Divoký západ příliš nehodí.

Začíná to neschopností být přijat samotným klanem Terrillů, když se odmítá účastnit „chlapských rituálů“, jakým je snaha zkrotit místního divokého koně. Vše eskaluje, když se nechá urážet kovboji z konkurenčního klanu Hannasseyů, kteří jsou zapřisáhlými nepřáteli Majora a celé jeho rodiny. Zprvu trpělivá Patricia se začíná strachovat, že její snoubenec přinese rodině ostudu a James ze všech stran cítí tlak, aby do místních konfliktů vstoupil, vybral si stranu a především si vydobyl respekt – a pokud to bude nutné, tak násilím.

James se však coby námořník celý život pohyboval mezi agresivními muži a pochopil, jak marné je neustálé přetahování se o dominanci. Jeho vlastní otec zemřel v duelu, když obhajoval svou čest – akt, který James považuje za vrcholně prázdný a zbytečný. Nachází se v něm tedy až patologická neochota se podobných gest účastnit. Když mu jeho snoubenka vyčte neschopnost před zraky rančerů nasednout na divokého hřebce, vydává se do stáje sám, potají, a koně po mnoha pokusech úspěšně zkrotí. Čeledína však přinutí slíbit mlčenlivost – jediným mužem, vůči kterému James cítí potřebu něco dokázat, je on sám.

rzy pochopí, že se do rodiny Terrillů přiženit nechce a nemůže,prohlédne totiž skrz Majorovo pozlátko. Ačkoliv se prezentuje jako civilizovaný opak barbarského a napůl lupičského klanu Hannasseyů, ve skutečnosti je mnohdy sám agresorem. Využívá každou záminku, aby mohl své nepřátele terorizovat a šikanovat prostřednictvím svého mnohem rozsáhlejšího bohatství a z něj vyplývající moci. Ano, Hannasseyové jsou neurvalí a problémoví, měli ale vůbec šanci na důstojný a spořádaný život?

I když se tedy James rozhodne, že si Patricii nevezme, nad místními lidmi neláme hůl. Od sympatické Julie (Jean Simmons) skupuje farmu s klíčovým přístupem k pitné vodě a slibuje, že ji oběma klanům zpřístupní, což by mohlo ukončit generační konflikt. Problém je, že hlavy obou rodů jsou tak pohlcené nenávistí, že vyřešení materiálních výzev už nemusí stačit.

Velká země je opravdu nádherný film, jenž vznikl na vrcholu padesátkových cinemaskopických epik. Kinematografie měla tehdy panickou hrůzu z nastupující televize, vznikl tedy nový formát širokoúhlých megaprodukcí, jež oslňovaly svou velkolepostí. Jen o rok později uvedl Wyler jedenáctioscarového Bena Hura, jenž je v mnoha ohledech vrcholem této éry. Režisér dokonce nebyl ani během posledních dnů natáčení Velké země přítomný, protože už připravoval produkci svého následujícího opusu. I Velká země nás však ohromuje, v tomto případě úchvatnou krajinou nezkrotné americké prérie. Kamera karlovarského rodáka Franze Planera je zcela dechberoucí, a pokud existuje příležitost vyrazit na Velkou zemi do kina, měli byste ji využít. I když dnes již takřka neexistují kinopaláce, jež by její velikost zprostředkovaly ve vší kráse, stále se bude jednat o jeden z největších audiovizuálních zážitků.

Do povědomí se však Velká země zapsala hlavně svým poselstvím – tedy subverzí tradičního westernu a kritikou násilí jakožto řešení konfliktů. Ve skutečnosti se snímek od počátku setkával s kritikou, že v tomto ohledu není dost důsledný a propracovaný. James se odmítá účastnit místních šarvátek a dokud může, vyhýbá se jakémukoliv náznaku přeměřování pindíků, což je pěkné. To vše však legitimizuje tím, že on (a s ním publikum) ví, že kdyby se do jakéhokoliv takového sporu pustil, tak by v něm exceloval. James je chytřejší, silnější a schopnější než víceméně všichni, s nimiž se potkává, a ví to o sobě. Ve chvíli, kdy jeho pokusy o mírové řešení selžou, se stejně musí uchýlit k násilí a vždy vyhraje.

Jde také o velmi zámožného muže, který se může z fleku rozhodnout, že koupí místní farmu. V jeho pacifismu je tedy také kus povýšenectví a elitářství. Není zcela jasné, jak by jeho vzor mohl následovat průměrný muž, který si svými schopnostmi a zázemím nemůže být tak jistý jako James. Film navíc nijak nereflektuje jeho nešvary, mezi něž patří hlavně nekomunikace a neochota vysvětlovat své motivace. Zdá se, že filmaři souhlasí s tím, že své snoubence nepotřebuje vysvětlovat, proč dělá, co dělá, a mladá žena je povinna ho bezpodmínečně milovat a následovat. Konec padesátých let nebyl středověk, takže tyto nuance dobovému publiku a kritice rozhodně neunikaly, což odrážely některé dobové texty.

O kvalitách snímku pochybovali i tvůrci. Podle Pecka zamýšlel Wyler Velkou zemi jako levicovou alegorii americké občanské války a také kritiku studené války, přičemž však výsledek tyto záměry dostatečně neodráží. Režisér také nesnášel hudbu Jeroma Morosse a do poslední chvíle ji chtěl vyměnit – až Peck osobně, zaštítěný nadšenými reakcemi testovacího publika, zajistil její ponechání. Soundtrack se od té doby umisťuje na předních příčkách různých žebříčků.

Wyler byl také notoricky známý neustálým opakováním záběrů, aniž by však hercům vysvětloval, co přesně mu nevyhovuje. Jean Simmons byla prý tímto postupem tak traumatizovaná, že o natáčení dlouhé roky odmítala dávat rozhovory. Peck, sám perfekcionista, pak s režisérem strávil nekonečné dohady o směřování filmu. Ani jeden z mužů nebyl spokojený s výsledným scénářem, dokonce se nechali slyšet, že ho realizují jen proto, že již podepsali smlouvu. Ve štábu tedy rozhodně nepanovala zrovna velká důvěra ve výsledný produkt. Snímek přehlédla i Akademie, byl nominován pouze na dva Oscary. Za hudbu (snad Wylerovi natruc) a za vedlejší roli pro Burla Ivese coby hlavu klanu Hannasseyů. Ten sošku dokonce vyhrál.

Přes všechny tyto zádrhely však převážilo kladné přijetí. Americký prezident Eisenhower pořádal v Bílém domě několik projekcí a trval na tom, že se jedná o nejlepší film, jaký kdy vznikl. Tak daleko zajde v hodnocení Velké země málokdo, přesto její pověst s časem jedině stoupala a dnes se běžně umisťuje vžebříčcích nejlepších filmů (a především westernů) všech dob. Peckův James McKay možná není přesvědčivý jako muž z masa a kostí, skvěle ale funguje jako nadlidský ideál, což ostatně pasuje k velkolepému měřítku filmu. Jeho hrdina se s kritikou setkal už v roce 1958, co teprve v roce 2023, přesto se jedná o záslužný pokus vypořádat se s odkazem hypernásilného Divokého západu, který byl a je ve Spojených státech (a nakonec všude na světě) stále idealizován.