Nikdy neříkej nikdy je nudný romkom, kde jsou na sebe všichni moc milí

Režisér Braňo Mišík má za sebou především práci pro slovenské i české televize a jeho vstup na pole celovečeráků pro kina s názvem Nikdy neříkej nikdy se odvíjí přesně podle žánrových pravidel romantických komedií z našeho regionu. Nechybí tedy product placement v čele s pobytem v luxusním hotelu, záletnictví, generační spory, generická hudba jako z audiobanky a zcela předvídatelný děj. Absence překvapení či úkroků stranou však přece jen může pro někoho být i výhodou.

Ve svižně sestříhaném úvodu sledujeme rozvodové stání obou hlavních postav. Učitelka jógy Naďa (Tereza Kostková) už nehodlá nadále snášet nevěrného a nespolehlivého manžela (Marek Majeský), naproti tomu ošetřovatel stromů Petr (Tomáš Maštalír) nechce ztrácet roky čekáním, až jeho žena (Lenka Krobotová) naočkuje všechny africké děti. Zatímco vztah Nadi končí zahořkle a vystresovaná žena trpí nedostatkem financí, Petrovi se daří udržet si s ex dobré vztahy nejen kvůli dětem.

Když Naďa nabourá před soudní síní Petrovo auto, je jasné, že si k sobě tato dvojice časem najde cestu. Situaci by mohly komplikovat děti obou budoucích partnerů, jelikož Petr má dospívajícího syna a dceru, zatímco Naďa jednu pubertální a jednu výrazně mladší dceru. Potomci však stejně jako jejich rodiče nevystupují nijak konzistentně. Chvíli se proto jeví jako překážka k dalším vztahovým nadějím Petra a Nadi, jindy jim zase pomáhají. To vše rozmělňují nahodilé prostřihy k bývalým partnerům. V ději nenastane žádný podivný zlom, jenž by diváky a divačky zaskočil, problém je spíš v záměrné unylosti a nevyhraněnosti většiny figur, jejichž smyslem existence je naplňování čitelných žánrových vzorců.

I Petr je nečitelnou kombinací citlivého, oduševnělého, atraktivního a zodpovědného muže, který je však v některých momentech extrémně rigidní a vznětlivý. Nechá se přemluvit ke cvičení jógy, aby se vyhnul operaci zad, a přestože se mu tato aktivita navzdory prvotní nedůvěře zalíbí skoro stejně jako lektorka Naďa, jen těžko se smiřuje s odlišnými zájmy svých dětí. Zničehonic však nastanou momenty, kdy se jim dokáže přiblížit a jedna či druhá strana opustí dosud silně zastávané názory. Takhle se Petr smíří s tetováním dcery či se synovým strachem z výšek.

Nejzajímavěji tak působí vyhaslý Petrův vztah k manželce, jež dala přednost kariéře a pomáhání v rozvojových zemích. Řada scén se natáčela v Keni a jejich zbytečnost je jen těžko uvěřitelná. Což ostatně platí pro většinu prvků filmu a často nedotažený komediální timing vede k nevyhnutelné nudě. Natahovaná 104minutová stopáž je hlavně v závěrečné třetině pocitově ještě mnohem delší. Nic na tom nemění ani několik zábavně načrtnutých, přestože obvykle nevypointovaných scén, například bizarní tanec Daniela Fischera v sauně.

Je však třeba uznat, že film vypadá profesionálně, v tomto ohledu došlo v posledních letech na poli tuzemských romcomů k velkému zlepšení. Může za to i kamera Juraje Chlpíka, který má za sebou třeba vizuálně zdařilé Služebníky (2020) či Dům (2011). Bohužel se však pěknými obrazy plýtvá na zaměnitelný a nevýrazný nepříběh v kulisách slovenského wellness hotelu, kam se osazenstvo po pár desítkách minut nepřekvapivě přesune.

Snaha vyřešit řadu vedlejších linií o problémech dospívající mládeže vede k náhlým intimním zpovědím, na které nemohou být připravení ani diváci a divačky, ani naslouchající postavy. Vrcholem banálních a prvoplánových trablů, jimž figury tu a tam čelí, je jednorozměrná jogínská svůdkyně (Erika Stárková), jež začne Petra okatě balit se zmrzlinou v ruce a s mrknutím: „Chcete líznout?“ To vše jen proto, aby Naďa mohla žárlit. Ale jen trochu, ne moc. O žádné drama tu totiž nikdo nestojí.

Navzdory této postavě však nelze film smést ze stolu jako tuctově sexistický „romcom“ s toxickými vztahy. Jeho klid, nevyhraněnost a touha nejít proti divácké srsti naopak vede k tomu, že je na sebe většina postav nezvykle milá a vůči svým specifikům navzájem poměrně chápavá. Třeba se najde publikum, pro nějž bude tato až terapeutická hřejivost příjemná a upřednostní ji před koherentním, propracovaným či alespoň skutečně zábavným dějem. Ničeho z toho se totiž náročnější diváci a divačky nedočkají.