Od Mélièse k OnlyFans. Zázračný aparát je zmateným průletem vývoje audiovize

Zmíněné ocenění však v praxi působí poměrně paradoxně. Snímku, který diváci a divačky mohli vidět v Karlových Varech a který nyní díky Aerofilms vstupuje i do běžných kin, totiž kreativita skutečně nechybí, zato vize bolestně ano. Danielson a Van Aertryck se na ploše 88 minut rozplývají i pohoršují nad vynálezem pohyblivých obrázků, ovšem ničeho zásadního se nedobírají.

Na vině je především velmi volná struktura, kvůli níž dílo působí jako chaotické poznámky k historii audiovizuálních médií. Po lákavě tajemném úvodu, kde je představená moderní verze camery obscury, se dočkáme zrychleného průletu dějinami fotografie a jejích předchůdců. Padnou jména průkopníků jako Nicéphore Niépce, Louis Daguerre či Eadweard Muybridge, ale spíše jen jako nutné zlo dláždící cestu k atraktivnějším, ačkoli už poněkud ohraným zmínkám o bratrech Lumièrových a Georgesi Mélièsovi.

Právě od Mélièsova filmečku Korunovace Eduarda VII. je odvozený původní název tohoto dokumentu, tedy And the King Said, What a Fantastic Machine. Britský král Eduard VII. byl Mélièsovou rekonstrukcí skutečné korunovace nadšený, především ho údajně pobavily pasáže, jež se během skutečné ceremonie ani nestaly.

Odkazem na tuto humornou anekdotu Danielsonův a Van Aertryckův dokument dává na srozuměnou, že jej zajímá především schopnost kamery či fotoaparátu ohýbat realitu, manipulovat publikem a nacházet cesty k monetizaci zachyceného materiálu. Není divu, že jedním z producentů snímku je i známý provokatér a společenský kritik Ruben Östlund, autor Čtverce (2017) či Trojúhelníku smutku (2022). Snad i proto se z těchto dřevních dob kinematografie poměrně rychle přesuneme k třaskavějšímu dění kolem druhé světové války.

Záběry Leni Riefenstahl uchvácené vlastní prací a rozplývající se nad inovativností vlastních technik jsou dodnes děsivé a ostře s nimi kontrastuje ryze dokumentární snaha týmu kolem producenta Sidneyho Bernsteina, jenž se po konci války naopak snažil co nejdetailněji a nejméně zkresleně zachytit poválečné hrůzy.

Autoři se snaží kombinovat různé zdroje a materiály z televizních archivů tak doplňují vystřižené scény, klipy z online platforem i nově pořízené ilustrační záběry. „Nedostatek perspektivy může zkreslit, jak vypadá svět,“ zamýšlejí se nad vtahujícími fotografiemi válečných hrůz či přírodních katastrof, jež však často vznikly ve značně umělých podmínkách.

Je paradoxní, že navzdory krátké stopáži a nezpochybnitelné snaze tvůrců udržet diváckou pozornost prostřednictvím kombinování zdánlivě nesouvisejících záběrů a motivů, se snímek místy docela vleče. Přes lamentování nad stavem televizního obsahu, který postihla bulvarizace ve snaze chytnout a nepustit publikum mezi dvěma reklamními bloky, se dostaneme až k letmému a opět jen nahodile arbitrárnímu výběru moderních fenoménů.

O platformě YouTube mluví někteří nadšenci se stejným zaujetím jako generace před nimi o televizi, rovněž oceňují možnost sjednotit lidstvo. Výsledkem je však zavalení obsahem, tříštění pozornosti a názorová polarizace, čemuž nenapomáhají ani další fenomény jako TikTok, OnlyFans či tzv. lifestreaming.

Záběry pořízené zfanatizovanými demonstranty útočícími před dvěma lety na americký Kapitol v důsledku prezidentských voleb jsou poutavým zpestřením, ale opět není jasné, nakolik přispívají k vytvoření relevantního obrazu současného mediálního světa či k zamyšlení nad tím, jak se vizuální kultura za posledních zhruba 130 let proměnila.

Krátce před koncem filmu přichází dílčí zklidnění se zmínkou o Zlaté desce Voyageru – gramofonové desce nacházející se v sondách sondy Voyager vypuštěné do vesmíru roku 1977. Vedle zvukových záznamů je její součástí i sada 115 fotografií, zachycujících běžné úkony prováděné lidmi různých národů a etnik.

Na rozdíl od každodenní mediální praxe tento soubor neobsahuje žádné násilné výjevy, což dává jasně na srozuměnou, že se potenciálním civilizacím chceme prezentovat v mnohem zářivějším světle, než v jakém se známe navzájem. Možná se jedná o laciné pokrytectví, možná však také o naději, že můžeme (a chceme) být lepší. Historie (audio)vizuálních materiálů je toho všeho neustálou připomínkou a inspirací.