Cesta vede do Tibetu
- Dokumentární
Snímek Cesta vede do Tibetu (1954) pojednává o nelidských podmínkách při stavbě gigantického díla, silniční magistrály vedoucí z Tibetu přes nejvyšší hory světa. V roce 1955 film získal ocenění na festivalech v Benátkách a v Karlových Varech. Na konci 50. let byl cenzurou zakázán.
Koncem roku 1953 vyslal Československý armádní film dva mladé tvůrce, režiséra Vladimíra Síse a kameramana Josefa Vaniše, do Číny, aby ve spolupráci s čínskými filmaři natočili dokumentární film o stavbě velehorské silnice z provincie S´čchuan do Lhasy, hlavního města Tibetu. Přestože Tibet v té době již čelil agresivním krokům Číny, které postupně směřovaly k jeho anexi, uchovával si ještě částečnou politickou, náboženskou i kulturní nezávislost.
Přes velké administrativní problémy s čínskými úřady a rozpory s čínským filmovým štábem se českým filmařům podařilo v Tibetu natočit vzácné záběry. Kromě stavby silnice zachytili některé architektonické památky, život Tibeťanů i setkání s tehdy devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem i pančhenlámou Čhökji Gjalcchänem. Reportáž obsahuje záběry i z obtížného zásobování potravinami pomocí karavan yaků, ukazuje nelidskou dřinu, které byli lidé při práci na stavbě vystaveni, zoufalé životní podmínky i vpád civilizace na dosud odříznutá území.
Tvůrci filmu cestu absolvovali nejen auty, ale s domorodými šerpy i na koních a pěšky. Natáčeli nádherné vysokohorské scenérie, život prostých Tibeťanů i obřad s Jeho Svatostí XIV. Dalajlámou, těsně před odchodem do exilu. Tam, kde to bylo možné, natáčeli i buddhistické památky, obřady a náboženský život tibetského lidu. Sami v tu dobu jistě netušili, že pořizují možná poslední záběry specifického způsobu života a unikátních kulturních památek, které byly po tibetském proti-čínském povstání v roce 1959 čínskou armádou systematicky ničeny a v následujícím období Kulturní revoluce málem vymazány z povrchu tibetské země.
Kvůli neshodám s čínskými filmaři vznikly nakonec tři verze filmu, a to pro Československo, pro Čínu a pro festivaly. Jediná dnes známá verze, která se zachovala, byla určena pro distribuci v československých kinech. V roce 1955 snímek získal ocenění na festivalech v Benátkách a v Karlových Varech, avšak teprve v roce 1956 povolila cenzura jeho uvedení v kinech. Na konci 50. let 20. století bylo promítání opět zakázáno. Doprovodný komentář Karla Högera je poznamenán cenzurou a vypovídá o situaci v československé kinematografii, která byla v té době zasažena režimem stejně tvrdě jako jiné umělecké obory. Obrazová složka filmu však přesto zůstává unikátním historickým svědectvím.
