Cena Pavla Kouteckého letos čerstvě ve festivalovém duchu

11. ročník Ceny Pavla Kouteckého představí výběr těch nejzajímavějších českých a zahraničních dokumentárních filmů. K vidění budou od úterý 6. června do soboty 10. června v industriálním prostředí bývalé Továrny v pražských Holešovicích.

Hravý vizuální koncept Ceny Pavla Kouteckého vytvořil grafik Bohdan Heblík. Na plakátech dominuje typografie “lehce zahnaná do kouta”. A právě kouty Pavla Kouteckého budou i ústředním motivem scénografie interiéru Továrny.

Tento rok porota na Cenu Pavla Kouteckého nominovala celkem čtyři české celovečerní dokumentární filmy.

Tragikomedie FC Roma (2016) režisérů Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara je věnována romskému fotbalovému týmu, který si téměř nekopl do míče, ale málem vyhrál ligu. Loňské uvedení snímku provázela řada kontroverzních reakcí z řad fotbalových hooligans. Více se dočtete v našem textu.

5 October (2016) Martina Kollára představí příběh muže, který se kvůli nádoru na obličeji rozhodl opustit svoji rodinu a vydal se na útěk před závažným rozhodnutím. Snímek sleduje muže deset let poté, co se vydal na cestu. Dvoukilový nádor mu ale stále připomíná tíživou situaci.

O vztazích a tvůrčí erekci, která ne vždy končí happyendem, vypráví snímek H*ART ON (2016) Andrey Culkové. Jde o slovní hříčku: spojení hard on - erekce, heart - srdce a art - umění. Prach jsi a v prach se obrátíš. Jenže jak to unést? Jak proti tomu bojovat? Jak zanechat nějaký čitelný znak? Jak zanechat stopu? Je zde nějaký recept jak bojovat proti nevyhnutelnému propadání se do nicoty? Existenciální otázky v lehce provokativním dokumentu.

Do zbraně (2016) Barbory Chalupové přináší dokumentární dobrodružství pátrající po odpovědi na to, proč touží obyvatelé České republiky vlastnit střelnou zbraň a jak snadno se k ní mohou dostat. Debata čtyř mladých žen vyústí v sázku, při níž se každá z nich pokusí získat zbraň, aniž by vlastnila zbrojní pas.

V kategorii krátkometrážních dokumentů jsou na Cenu Pavla Kouteckého nominovány tři snímky. Jeden den spalovače mrtvol ve strašnickém krematoriu představí snímek Backstage (2016) režiséra Martina Macha. Kittchen - až budu proměněný (2016) Tomáše Šťastného se snaží odhalit, kde končí skutečný člověk Jakub König a začíná hudebník Kittchen. Režisérka Květa Přibylová v titulu Stopy, střepy, kořeny (2016) natočila dokumentární báseň o prorůstání minulého a přítomného, mrtvého a živého.

Prostor holešovické Továrny ožije na jeden týden nabitým celodenním programem. Jeho dopolední část bude každý den věnována studentům a filmové výchově, odpolední část světové dokumentární tvorbě, navečer se promítne jeden z nominovaných českých filmů a chybět nebude ani zajímavý hudební doprovodný program. 

Intenzivní několikadenní dokumentární událost vyvrcholí předáním Ceny Pavla Kouteckého v sobotu 10. června ve 20:00. Vstupné na všechny akce je zdarma.

“Od letoška jsme se rozhodli výrazně proměnit koncept Ceny Pavla Kouteckého. Dlouhodobě jsme pociťovali, že v Praze chybí dokumentární událost, kde by diváci měli možnost na jednom místě, během několika dnů vidět reprezentativní výběr toho nejzajímavějšího z české a světové dokumentární tvorby uplynulého roku,” říká Pavla Janoušková Kubečková, nová posila, která vedle Jarmily Polákové vede organizační tým.

O nominovaných snímcích rozhodla porota ve složení výtvarnice a performerka Kateřina Šedá, reportér a kameraman Janek Rubeš, vedoucí Tvůrčí skupiny Dokument Českého rozhlasu Daniel Moravec, dramaturgyně festivalu Jeden svět Julie Kárová a filmová historička Tereza Czesany Dvořáková.

Tvůrci oceněného snímku získají 100.000 Kč v celovečerní kategorii a 40.000 Kč za krátkometrážní snímek. Objekty Ceny Pavla Kouteckého vytvoří výtvarník Petr Šetlík. Cena spojená se jménem Pavla Kouteckého je udělována od roku 2007 jeho pokračovatelům, trpělivým pozorovatelům světa se schopností sdělit své pocity a postřehy filmem.

Kdo byl Pavel Koutecký?
Že byl jednou z nejvýraznějších osobností dokumentárního filmu, si můžete přečíst všude. Pavel Koutecký byl ale víc než jen tři věty souhrnné biografie ve filmové databázi.

Tričko naruby, rozvázané tkaničky, rozmačkané tatranky v batohu. Za jeho křehkým vzezřením se schovávala kultivovanost, vzdělanost a hlavně velká technická zdatnost, díky které měl přesnou představu o natáčení. I když na place čekal, tak věděl, na co čeká. Ideu měl jasnou: „Umění by mělo narušovat jistoty.“

Rád se díval na svět a vždycky objevil drobnosti, které v jeho dokumentech dokreslovaly situaci. Svojí prací chtěl zachytit dobu skrz lidi: „Samo umění pro mě není důležitý. Originální totiž nemusí být jenom umění, ale i život.“

Pavel chtěl, aby i dokument uměl emočně zaujmout. Ať už točil o prezidentu Havlovi, vědcích, nedonošených dětech nebo hendikepovaných spoluobčanech. Při práci s lidskými příběhy věděl přesně, ve které situaci má už kameru vypnout a kdy si může dovolit točit dál. „Já jsem resonanční deska, když cejtím, že ten druhej mě má rád, tak já se taky rozkmitávám tou láskou.“