Rozhovory16. 4. 2020
"Současným českým filmům chybí světovost," říká Tereza Polachová z českého HBO
Serial Killer letos probíhá počtvrté. Jak jste spokojená s dosavadním dopadem festivalu, který si předsevzal „stát se mezinárodním místem setkání profesionálů, akademiků a diváků, kteří definují a motivují seriálovou tvorbu“?
Za ty roky jsem zažila mnoho zklamání, slz i menších proher a omylů, ale snad se, možná i díky mé paličatosti, daří posouvat stále dál a dál. Jak s oblibou říkám, seriály, které uvádíme, jsou stoprocentní kvality, ale my jako akce jsme na pěti procentech svého potenciálu, rozhodně máme kam růst. Ale všechno má svůj čas.
Belgii, na jejíž seriálovou tvorbu letos soustřeďujete pozornost, má mnoho lidí spojenu spíš s hranolkami, mušlemi a pivem, zkrátka s kulinařinou. Mohla byste zdůvodnit, proč jste vybrali právě Belgii a který z uváděných seriálů byste vypíchla?
Belgie udělala v posledních letech veliký pokrok, co se týká hrané tvorby. A dlužno říct, že tyto změny se nedějí organicky. Musí za nimi vždycky stát někdo, kdo dá věci do pohybu. V Belgii, která je našemu trhu podobná, se to váže i na to, co nám říká hodně tamějších producentů – vysílatelé jim dali důvěru a prostor, aby ukázali to nejlepší, co v nich je. A zjevně se to, minimálně u části seriálů, které uvádíme my, povedlo. Mým oblíbeným titulem je Albatros – černá komedie z odtučňovacího tábora. Jejím producentem je mladý Gilles De Schryver, jehož žena shodou okolností pochází z Českého Krumlova, bude to naše slavnostní premiéra ve čtvrtek večer, i s kompletní belgickou delegací.
Každoročně představujete jednu z evropských seriálových „mocností“ – letos Belgii. Na druhou stranu oceňujete i české tvůrce a pořady (Lajna, Most! a další). Dá se říct, v čem je devíza tuzemské seriálové tvorby, a v čem naopak její slabost?
Těžko to zobecňovat, pokud do termínu „seriál“ budeme zahrnovat i telenovely, proti jejichž existenci nic nemám a respektuju jejich roli v televizním vysílání, ale působí to zmatek. Když jsme poprvé ohlásili, že budeme dělat festival seriálů, lidé si to často vztáhli k Ordinaci v růžové zahradě, nikoli k Hořícímu keři.
Každopádně se, pro někoho možná překvapivě, nedomnívám, že by české seriály byly na mezinárodní úrovni v něčem specifické. To může být dílem nevýhoda, ale také překvapující – podle našeho názoru kvalitní tituly snesou bez větších problémů srovnání se západoevropskou konkurencí, ale nikdo o nich neví. V tom bych zároveň viděla naši slabost – bojíme se říct, že jsme dobří. Jak skvěle definovala naše letošní laureátka ceny Progressive Killer Tereza Polachová, celá česká společnost trpí tzv. imposter syndromem a i tenhle typ nesmělosti je jeho projevem.
Zeptal bych se na strategii festivalu, který vždy divačkám a divákům představí pouze první dva díly sérií. Chápu, že jde o to, aby se vyvolala šeptanda a tlak na to pořady poptat (od televizí, VOD platforem apod.), ale nestává se vám, že to mnohé potenciální publikum spíš naštve nebo že vyrazí do online prostředí a seriály si stáhnou z nelegálních úložišť?
Naštvaní by diváci měli být už mnoho let – v české distribuci máme s premiérami nových seriálů často nepochopitelné zpoždění. My se jen snažíme to zpoždění srovnat a poukázat na tuhle další propast mezi námi a západní Evropou. Ale vážně – diváci jsou u nás především dychtiví a my se snažíme udělat všechno pro to, aby televize měly k těmto obsahům co nejsnadnější cestu.
Před zahájením prvního ročníku jste lákali na hvězdné hosty – Larse von Triera, později na Davida Lynche. Jak moc je pro vás v případě „Killera“ důležité živé setkávání publika a tvůrčích týmů?
Je to nesmírně důležité. Za mě je možná ještě více důležité setkávání tvůrců s diváky. Filmaři mají nespočet možností sledovat svůj film na festivalech s diváky a diskutovat o něm, tohle televizní tvůrci nemají. Respektive mají koláče sledovanosti, ale pokud je to jediná zpětná vazba, může logicky dojít k tomu, že se obsah deformuje jen na základě těchto čísel.
V době VOD se mnoho lidí uchyluje do svých obýváků, k laptopům. Jak to změnit?
Já bych to nijak dramaticky neměnila, ale neustále bych zdůrazňovala, že společný, sdílený zážitek, navíc umocněný kvalitní projekcí, je nejvíc.
Kromě originální tvorby, kterou představujete, máte i velmi působivý vizuál, marketing, merchandise. Jak moc je to pro vás důležité?
Je to pro mě vedle efektivního, empatického a silného týmu základní stavební jednotka. Náš vizuál je prací oceňovaného typografa Martina T. Peciny a bez jeho souhlasu neprojde ven ani lísteček od šatny. Je přísný, ale spravedlivý, dlouhodobě je tenhle typ investice do nadčasového vizuálu to nejlepší, co člověk může udělat.
Troufnete si říct, jak moc akce obdobná „Killerovi“ proměnila město, jakým je Brno?
Osobně se domnívám, že Serial Killer jen spadá do mozaiky mnoha změn, kterými Brno prochází. A že Brno jako centrum kvalitní televizní tvorby a vzdělávání třeba teprve měnit začne, ale tomu dávám ještě hodně času.
Jak do pořádání „Killera“ vstoupila pandemie koronaviru?
Loni jsme to celé odhadli a nastavili v rámci těch omezených možností dobře. Ale jsem moc ráda, že letos je to normálnější – minimálně v tom, že můžeme přivítat řadu skvělých zahraničních hostů, kteří jsou nepostradatelnou součástí každého festivalu.
A jak pandemie změnila chování seriálových diváků a divaček?
Nemám ke svému tvrzení žádná data, ale domnívám se, že spousta lidí zjistila, že velké platformy typu Netflix nejsou nevyčerpatelnou studnicí kvalitní televize, že jsou tam sice fantastické věci, ale existuje tam vedle toho taky spousta balastu, který za probdělou noc rozhodně nestojí. Zkrátka že je to – s nadsázkou řečeno – stejná televize jako každá jiná.
