Struktura vztahů sledovaných během období let 1979–2013 je poměrně složitá, překombinovaná střihová skladba jde občas vyloženě na nervy, nicméně podstata, tedy rodinný mikrokosmos v duchu Pelíšků, si podmaňuje. Protože přes veškeré proměny měst, životních podmínek, generací i technologií zůstává lidská bolest stále stejná, podobně jako koloběh ztráty, vzpoury, znovunalezení a vyrovnání.
Tříhodinové tíživé drama o ztrátě dítěte zaujme především svou křehkostí a nevídaně přirozeným vykreslením běžného života. Obejde se bez manýrismu a patosu, a stejně tak nevnímá historii jako černobílé zjednodušení. I přestože Sbohem, synu detailně znázorňuje, že některé rány ani čas nezacelí, ponechává prostor k nadechnutí a naději.
Tříhodinový román na poměry festivalového filmu uteče docela rychle a vtáhne diváka do víru těžko vyjádřitelného smutku a všudypřítomné viny. Jedna rodina se po tragické smrti syna musí vyrovnat s politickými změnami i nařízeními a snažit se žít dál; pokud to vůbec jde.
