O malých věcech vede publikum k velkým tématům každodennosti

Herec a tanečník Denis Šafařík během pandemie začal sepisovat anekdoticky laděné povídky do absurdna vyhnaných každodenních situací, z nichž posléze vznikl scénář k celovečernímu titulu se stopáží 75 minut, jenž zároveň režíroval. Za minimální náklady v rozmezí nízkých statisíc vznikl hravý počin, svědomitě pracující s produkčními limity a komorní atmosférou, společně s většinovým obsazením mladé a neokoukané herecké generace.

Obyčejný činžák, jehož prostory po celou dobu stopáže neopustíme, nabízí 12 vypointovaných mikroepizod, jejichž obecné téma by se dalo shrnout heslem „soužití jako hra“, přičemž většinou se jedná o partnerské, nikoli však výlučně. Postavy berou za své Goffmanovo Všichni hrajeme divadlo a své problémy řeší přejímáním hereckých figur, předstíráním, výměnou básní a absurdními pravidly.

Samostatně funkční anekdoty se skládají z devíti dialogů a tří monologů. Šmírácky nakukujeme do místností lidí, kteří procházejí manželskou krizí, nesou si traumata z dětství, vyrovnávají se se smrtí a vypouští všudypřítomnou frustraci. Rozcházející se dvojice si vztah vyříkává pomocí mužovi kýčovité a kontrastně vulgární básně ženy, spolubydlící se po přestupcích v soužití navzájem trestají, manželka ponechá muže dusícího se soustem jeho osudu, demonstrativně objasňující svou nečinnost, a mladík s kamarádovou pomocí inscenuje fiktivní dialog s otcem.

Všichni ztrácí v šedí prolezlých zdech trpělivost nebo se navrací k traumatům minulosti. Ve stísněném, svébytně žijícím mikrosvětě zažívají ponorkovou nemoc, kterou si v pandemickém bezčasí prošla téměř každá vícečlenná domácnost. Dostáváme výseče katarzních momentů, k nimž vedla bezpochyby dlouhá cesta eskalujících hádek. Je to právě prostředí bytového pohodlí, kde mimo zrak veřejnosti povolujeme uzdu nabalující se kouli vzteku. Šafařík se nesnaží o hlubokou psychologizaci či komplexní rozkreslení mezilidských vztahů. Nahlížením do různorodých domácností předkládá absurdní mozaiku běžných situací, která ironickou optikou zpřítomňuje bezčasí a soužití, známé každému z nás, aniž by sklouzával k tezovitosti.

Po překlopení do druhé poloviny epizody nabírají na černém humoru, temnějších motivech a tematizují smrt, což nejlépe vystihuje scéna dcery klečící u mrtvého otce, zatímco za ní běží závěrečné titulky televizního pořadu. S každou další epizodou do hry víc vstupuje bizarnost, odtržení se od realističnosti a jednotlivci se oddávají rolím, které si v rámci vztahů určují. Přepálené situace však ve finále dosahují mnohem silnějšího pocitu autenticity než realistické drama. Každý si čas od času nasazujeme masku. Explicitní uchopení vztahu jako určité hry na nás chrlí podněty, pomalu se zažírající do našich vlastností a zkušeností. 

Snímek vyniká kombinací formální obyčejnosti, výpravné strohosti a silné, postupně se stupňující herecké stylizace. Postavy pronášejí teatrálně pojaté repliky, vystupují ze své komfortní zóny a využívají princip hry k řešení problémů. Svícení se odvíjí od přirozených zdrojů, prostředí je ztmavlé a redukované na rekvizity spojené s domácností. Vše je podmíněné lidem, na nichž vzhledem k tématu snímek stojí.

Každá z epizod se však kromě mizanscény řídí dle vlastních pravidel a tvůrci volí odlišné postupy záběrování, rámování a pohybu kamery. Monolog zvratky vytírajícího a sexuálně deprivovaného manžela, jehož žena zažívá v koupelně zdravotní problémy spojené s těhotenstvím, je snímaný v jednom záběru, přičemž pohyb kamery je podmíněný jeho postupem zmáčenou podlahou. Jsme na zemi uzamčení společně s ním, bez možnosti se oprostit od jeho stupňujícího se splínu.

Kolem ženy najímající si herce k předstírání žádosti o ruku kamera dynamicky krouží, evokuje zamilovanost a životní zlom, aby pak normu porušujícím střihem přes osu rozbila utopickým momentem. Slečna, která autem srazila kočku, prožitou situaci rekonstruuje na své přítelkyni. Při jejich střetu poloha kamery pomocí tradičního využití podhledů a nadhledů vykresluje vedoucí a utlačovanou pozici obou dívek, dynamickým rozzáběrováním a střihem umocňuje situaci vrcholící útlakem a násilím.

I přes velmi omezený úsek pro každou situaci dílo působí celistvě a funkčně odvyprávěně. Nápadité schéma, kdy se přesouváme napříč místnostmi, budí dojem kontinuity, ačkoli postavy napříč epizodami spolu nejsou vztahově provázané. Po mikropříběhu žen válčících v koupelně následuje vstupuje muž vytírající zvratky před ní, na epizodu z kuchyně navazuje scéna u jídelního stolu a tak dále.

Když na konci vidíme činžovní dům poprvé zvenčí, připomíná bizarní lidské mraveniště, v němž je koncentrováno zahuštěné množství lidských vlastností a traumat, za jehož zdi je někdy lepší nevidět. Finální a zároveň jediná píseň s ústřední frází “svět je zasraná zkurvená díra” nás nechává s tragikomickým zážitkem, kdy jsme se mohli alespoň na chvíli zlomyslně zasmát cizímu neštěstí, než se na nás obdobně bizarní situace vyvalí za dveřmi našeho bydliště.