Joyland
76%
Haider žije uprostřed metropole Láhaur v jednom domě se svou manželkou Mumtaz,autoritativním otcem, bratrem, švagrovou a čtyřmi neteřemi. Ke svému okolí se chová submisivně, a zatímco Mumtaz chodí do práce, stará se o domácnost. Ač toto rozdělení úloh odporuje tradici, oběma manželům vyhovuje. Mumtaz se realizuje v kosmetickém salónu a Haider může věnovat čas péči o děti.
Neprůbojný Haider brzy podléhá nátlaku hlavy rodiny a nachází si práci jako doprovodný tanečník v místním erotickém divadle. I takové povolání se ukazuje jako akceptovatelnější rodinou i společností než nechat se živit ženou. Mumtaz proto musí přerušit kariéru a vystřídat muže v roli hospodyně, což ji dostane di spirály frustrace. Haider mezitím objevuje mnohem liberálnější prostředí láhaurské bohémy a navazuje romantický vztah se svou šéfovou, tanečnicí Bibou, jež si v divadle vydělává na operace spojené s tranzicí. Představitelka Biby Alina Khan je první transherečkou účinkující v jedné z hlavních rolí pákistánského filmu.
„Když se budeš chovat podle sebe, přivede tě to do hrobu?“
Translidé v Pákistánu čelí různým formám ostrakizace, na rozdíl od gayů a leseb však nejsou kriminalizovaní. V nedávné době byly v zemi dokonce minimálně na deklaratorní úrovni přijaté zákony k ochraně jejich práv. Netradiční romance mezi transženou a ženatým mužem i tak budí svou nekonvenčností sympatie a její zobrazení ve filmu představuje hozenou rukavici tamnímu režimu. Biby navíc jako krásná, energická a temperamentní transžena čelí zpříma každé vypjaté situaci.
Sadiq přesto neusiluje o bezbřehou oslavu vztahu mezi ní a Haiderem. Ten se naopak jeví jako morálně ambivalentní, ovšem nikoli kvůli identitě obou zúčastněných. Vášnivou zamilovanost problematizuje Haiderova nevěra, neboť jeho manželka mu ve všem nabízí oporou, a ač nejspíš tuší jeho tajemství, nechává si vše pro sebe i za cenu vlastního utrpení.
Podobné rozpaky budí i samotná hlavní mužská postava skvěle sehraná na Západě prakticky neznámým Alim Junejou. Haider sice zasluhuje obdiv za odvahu objevovat vlastní sexualitu i mimo hranice vytyčené islámem, jeho absence sebevědomí, neschopnost postavit se za své blízké a věčný výraz spráskaného psa nicméně ve stejnou chvíli budí jistou míru opovržení.
Nad postavami přitom nestojí žádná viditelná hrozba perzekuce ze strany státu (v celém filmu se neobjeví jediný policista) ani jiných autorit nutící je chovat se proti své vůli. Rovněž imobilní patriarcha, otec hlavního hrdiny, působí lidsky a zranitelně. Společenské zábrany omezují i jej, když chce trávit čas s vdovou ze sousedství. Rodinné prostředí, v němž se vedle divadla odehrává největší část ze 126 minut stopáže, působí vesměs láskyplně, lidé se v něm snaží navzájem si vyhovět. Dřív nebo později však pokaždé narazí na zeď konvencí, kterou nejsou ochotní zbourat. Přitom by často stačilo jedno rozhodnutí, jediné slovo nebo čin a navzdory opovržení ze strany sousedů by všichni mohli být šťastní.
Záblesky euforie
Vše neodvratně míří k tragédii a citově vyčerpávající katarzi. Cestu k ní lemují takřka extatické, vizuálně podmanivé scény pracující zejména s osvětlením. Na vrcholné taneční vystoupení tak kvůli výpadku elektřiny svítí pouze mobily publika, po potemnělém Bibině pokoji tancuje zelený obrazec hvězdy linoucí se z malého reflektoru a světla lunaparku Joyland, který navštíví Mumtaz, hýří barvami podobně jako tradiční pákistánské oděvy.
Režisérovi se zdárně daří zpřítomnit kouzlo neobyčejných okamžiků každodennosti. Tato snaha vrcholí v pasáži stěhování obří kartonové podobizny Biby, již Haider nejdříve převáží přes noční město na skútru a následně nepříliš efektivně ukrývá na střeše domu.
Jedinečná atmosféra se neváže pouze na vizualitu snímku. Prodchnuté jsou jí i přirozené dialogy, z nichž se až k divákům a divačkám dostává zvláštní něha, intimita a důvěra budovaná mezi postavami. Všechny tyto s citem nasnímané chvíle bezstarostnosti a krásy jako by podtrhávaly nespravedlnost toho, jak může omezenost okolního světa a slepé následování společenského řádu, iluzorně pokládaného za univerzálně platný, zničit takový potenciál ke štěstí.
80%
Joyland je svobodomyslným snímkem o nejen v Pákistánu marginalizovaných skupinách obyvatel. Víc než politické poselství však nabízí univerzální příběh o lásce a snaze žít svůj život podle vlastních pravidel. Ten navíc prolíná podmanivými obrazy a scénami, jež přetrvávají v hlavě i dlouho po zhlédnutí. A vše zakončuje zdrcujícím přívalem emocí.
