Gymnastika i láska k vlasti si žádají oběti. Olga je mixem sportovního dramatu a krvavých demonstrací na Majdanu

Francouzsko-švýcarsko-ukrajinské drama Olga (stejně se jmenuje i film pojednávající o první manželce Václava Havla) pojednává o patnáctileté ukrajinské gymnastce Olze (Anastasiia Budiashkina), která se v roce 2013 ve Švýcarsku připravuje na mistrovství Evropy jako reprezentantka země helvétského kříže. Její otec byl Švýcar, v zemi má prarodiče, její matka (Tanya Mikhina) se pro změnu v Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, věnuje investigativní novinařině. Olga je osamocená, se švýcarskými prarodiči si nerozumí, na trénincích panuje mimořádná rivalita. Díky disciplíně a úmorným tréninkům nabírá formu a sebevědomí, zdá se, že je na šampionát dobře připravena.

Na celoevropské klání přijíždí hájit ukrajinské barvy její kamarádka Saša (Sabrina Rubtsova) přivážející čerstvé zprávy o majdanských demonstracích, které jsou v Kyjevě krvavě potlačovány proruskou policií a prezidentem Janukovyčem. Olga náhle neřeší jen to, zda uspěje v turnaji, ale jak naložit s tím, co se na Ukrajině děje. Její matka je v ohrožení života, kamarádka Saša je odhodlaná jít do ulic a podporovat samostatnost rodné země. Do toho se na gymnastické soutěži objeví sebevědomá výprava Ruské federace, jejíž trenér tvrdí, že když jde o sport, musí politika stranou.

Francouzský režisér a scenárista Elie Grappe debutuje na poli celovečerního hraného filmu mimořádně sebejistým počinem, snímek na loňském Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes zaujal v rámci Týdne kritiky, odkud si odnesl cenu za scénář. Olga se neloudá ani nespěchá. V rámci autenticity režisér do hlavních rolí obsadil skutečné ukrajinské a francouzské gymnastky. Kameramanka Lucie Baudinaud využívá své zkušenosti z dokumentární tvorby, neexhibuje, ale když se to hodí, přijde se zajímavou prolínačkou, podhledem či perspektivou.

Hudba Pierra Despratse dokáže nejen nenásilně podkreslovat jednotlivé scény, ale i umocnit vyznění některých vyhrocenějších situací a dynamických sekvencí. Tomu jde na ruku ruchová stránka filmu; většina scén, v nichž gymnastky dělají výmyky, dopadají na žíněnky a vzájemně se slovně povzbuzují, působí mimořádně autenticky, publikum je vtaženo do sportovní haly a přímo vnímá napětí, bolest, nervozitu, odhodlání či případné zklamání aktérek po nevydařené sestavě.

Dialogy jsou úsporné, nic se zbytečně „neokecává“. Po úvodní půlhodince se film překlopí do napínavého sportovního klání, po němž následuje katarze (představují ji dokumentárně laděné záběry z hořícího Majdanu, videokomunikace Olgy s matkou). Režisér má vše dobře promyšlené, diváka nezahlcuje ani nenudí (snímek má včetně závěrečných titulků 87 minut). Všechna dramata, radosti z úspěchů a propady z tragédií sledujeme z pozice patnáctileté Olgy, která reprezentuje částečně vykořeněnou dívku rozkročenou mezi Ukrajinou a Švýcarskem, sportem a osobním životem (ten skoro jako by neexistoval, což je důkazem toho, jakou oběť aktéři vrcholového sportu přinášejí). Konec snímku je možná až příliš zkratkovitý a překotný, dává nicméně smysl (a naději). Spoilerovat jej ale nebudu, zajděte si na Olgu do kina. Litovat nebudete. Jedná se o jeden z nejlepších filmů, uváděných v posledních měsících na plátnech.