Recenze: Les sebevrahů nedokáže využít potenciál legendárního strašidelného místa

Film začíná relativně slibně, podobně jako několik předchozích remaků japonských hororů (i když tentokrát o žádný remake nejde). Ale jakmile se Sara dostane do samotného lesa a mělo by se všechno konečně rozjet, tak se všechno naopak zadrhne.

Sara chodí po lese, občas s někým, občas potká strašidelnou japonskou školačku a většinou je z toho mimo. Pak chodí taky chvíli v jeskyni a ve srubu. A pořád nic. A pak je takový zvláštní konec, který je možná překvapivým zvratem, ale nebylo mi to úplně jasné. Zdá se, že na konci se ukáže, že většina toho, co se stalo, se hrdince vlastně jen zdála, ale je to víceméně jedno, protože stejně nic zajímavého nezažila (v reálu ani ve snu).

Film režíroval debutant, který předtím natáčel reklamy. Tudíž je s podivem, že ani po čistě vizuální stránce není ve filmu nic zajímavého (v příkrém kontrastu např. s vizuálně úžasným americkým Kruhem). Veškeré strašení se omezuje na primitivní hlasité lekačky. Především ale Les sebevrahů vypadá hrozně lacině a vůbec se mu nedaří vytvořit strašidelnou atmosféru, ani ji zkopírovat.

"Strašidelný stan" ve filmu:

Skutečná fotka ze skutečného lesa Aokigahara (copyright já):

Jak vidíte, ten stan trefili, ale les ne. Protože se nenatáčelo v Japonsku, nýbrž v Srbsku. A ten srbský les přes všechen umělý kouř a osvětlení nemá tu japonskou tajuplnou pralesní shnilou atmosféru.

O lese Aokigahara by se dal natočit úžasný film (o což už se nejeden filmař pokusil, a nejen japonský). Les sebevrahů rozhodně takovým filmem není a nevím o jediném důvodu, proč ho někomu doporučit. Podívejte se radši na tenhle dokument.

Nejstrašidelnější na celém filmu byla představa, že bych se jmenoval jako jeho Unit manager / Vehicle coordinator...

Hodnocení: 30%