Štítí se "zlatá mládež" práce víc než děti v Indii? Startuje nová řada reality show

V druhé řadě pořadu bude "zlatá mládež" například žít mezi bezdomovci, zkusí si práci řezníka a vydá se mimo hlavní město České republiky. Tvůrci pořadu se ale rozhodli jít ještě dál, když vyslali pětici představitelů Zlaté mládeže též za hranice republiky, aby si vyzkoušela práci v drsných podmínkách zemí třetího světa. Zkorigují své předsudky a zhýčkané chování? Dokážou, že je v nich víc, než se na první pohled zdá? Více o projektu v rozhovoru s režisérem Richardem Komárkem a kreativním producentem Dušanem Mulíčkem.

Hned v úvodní epizodě se Zlatá mládež promění v bezdomovce a vyzkouší si práci na třídící lince odpadu. Na co dalšího se diváci mohou těšit?
Dušan Mulíček: Pětice aktérů bydlí v Praze a prostřednictvím bezdomovecké zkušenosti jsme jim umožnili poznat i její odvrácenou tvář. Vedle noční směny na třídící lince se dostanou i k prohrabávání popelnic a musí zvládnout i nocleh pod mostem. Nečekali jsme, že právě spaní v noclehárně pro lidi bez domova a nocování pod mostem bude pro naše aktéry tou nejtěžší zkouškou.

Pro některé z aktérů byly nové i jiné zážitky. Například Mike si myslel, že metro přes den jezdí v desetiminutových intervalech.
Richard Komárek: Byla to pro ně jistě nevšední zkušenost. Hned v prvním dílu jsme chtěli ukázat kontrast mezi tím, co náš výběr žije – v rámci představovacích medailonků – a mezi tím, co denně přehlíží.

Při natáčení jste se opět dostali za hranice České republiky. Znamená to, že tu nemáme tolik míst, kde by mladí Češi mohli opustit svou komfortní zónu?
Richard Komárek: Postavy, které jsme do pořadu vybrali, mají, oproti těm z minulé řady, větší mediální zkušenost. Velmi si hlídali, jak budou vypadat v konečném sestřihu. Navíc se chtěli proti první řadě vymezit, takže mnohem víc věcí zvládali a bylo těžké pro ně najít momenty překvapení. I to je důvod, proč jsme se rozhodli o zahraniční lokace.
Dušan Mulíček: Docu-reality formát Zlatá mládež není jen o tom, že mladé lidi přesouváme do míst, kde žít je drsnější, než na co jsou zvyklí ve svém velkoměstském prostředí. Jde tu i o to, aby prožitá zkušenost aktérům umožnila revidovat některé jejich postoje, aby je směrovala k vědomí lidské a
občanské odpovědnosti. O tom jsou i zahraniční díly. V globalizovaném světě naše české životy souvisí i s životem někoho, kdo se narodil třeba ve městě ve střední Indii. Na vlastní kůži aktéři zjišťují, že levná bota prodávaná v českém obchodě něco stojí. Že stojí příliš málo, pokud jde o mzdu pro indického dělníka a že stojí třeba i to, že tam pracují i děti. Žijeme ve světě, kdy se nás už týká i dění 6 000 km daleko.

Kdo vybírá jednotlivá prostředí a podle jakého klíče?
Dušan Mulíček: Na začátku je vždy víc než desítka nápadů na lokace, ze kterých postupně odpadávají ty, které vám nedají zajímavých 40 minut. Další selekce nastává, když zjistíte, že vás do daného prostředí prostě nepustí. Nejde jen o hledání atraktivních, náročných nebo extrémních prostředí. Vybraná místa se mohou týkat prací a lidí, vůči kterým mají nejen aktéři, ale i řada Čechů, dopředu hotové názory a předsudky, nebo témat, které je pohodlnější vytěsnit ze svého přemýšlení. To se týká dílů z Indie na téma dopadů globální ekonomiky, dílů o uprchlické zkušenosti, ale i domácích lokací. Pořád se v médiích opakuje, jak rostou platy, jak se máme stále líp, tak jsme přišli s dílem o zkušenosti lidí, kteří se dobře nemají - s bezdomovci. To, že si za své problémy mohou mnohdy sami, nás přece neopravňuje k tomu, abychom jejich existenci vytlačili kompletně ze svého zorného pole.
Richard Komárek: Klíč je jednoduchý. Prostředí musí být atraktivní jak z hlediska obrazového, tak z hlediska obsahového. Přičemž převažuje téma. Nechtěli jsme je přenášet do více či méně extrémních podmínek jen tak. Vždy jsme chtěli, aby se jich osobně dotýkala problematika, která se v místě natáčení řeší. A přeneseně tak i diváka.

V Indii jste aktéry zaměstnali v továrně vyrábějící boty. Jak byste charakterizovali postavení místních dělníků? Je tam povolená i dětská práce?
Dušan Mulíček: Natáčeli jsme v Agře, což je takový indický Zlín – město bot. Jako dělník se znalostí výroby bot tu máte dvě možnosti zaměstnání. Dělník zaměstnaný v některé z desítek místních továren pracuje v docela snesitelných podmínkách (pro Evropana v šíleném vedru), má příjem, který je vyšší, než kdyby prodával na ulici nebo opravoval silnice. Dělníci, kteří pracují v malých dílnách, jsou na tom hůř. Horší peníze i pracovní podmínky. Navíc, tyto tzv. sweatshopy, v překladu ne cukrárny, ale docela přiléhavě „zpocené dílny", dostávají zakázky nárazově. Někdy pak dělníci pracují i přes noc a spí v dílně, jindy je majitel dílny i na celé měsíce propustí a musí se živit, jak se dá. Dětská práce v Indii povolená není, ale děje se to právě ve sweatshopech. Synové pomáhají otcům v jejich práci, aby tak přinesli nějaké peníze navíc do rodinného rozpočtu. Výroba v těchto dílnách je primárně určena pro místní trh, ale když má velká fabrika zakázku, která převyšuje její výrobní možnosti, distribuuje práci i do těchto sweatshopů. Takže ani tady v ČR nemůžeme mít jistotu, že botu z obchodu neleštily dětské ruce.
Richard Komárek: Pro mě bylo největší překvapení asi to, jak celá ta dětská práce působila nebo spíš nepůsobila na naše aktéry. Zjistili, že ve sweatshopech pracují děti, ale vlastně to téměř přešli. Jako by to bylo něco běžného. Ono to myslím souvisí s tím, že když se řekne dětská práce, tak si každý představí špinavé, vyhladovělé děti pracující v kamenolomu, nad kterými práskají biče, a tady to vypadalo, jako když jsou kluci na letní brigádě. Což samozřejmě nechci zlehčovat, protože nejhorší na tom je, že nemají jinou možnost. Jejich práce je podhodnocena, ale tím, že neexistují odbory, tak se nemají jak bránit, a pro dělníky je vždycky lepší něco málo než nic. Jejich nahraditelnost je velmi veliká.

Velmi zajímavé může být, když si Zlatá mládež vyzkouší, jaké je to být uprchlíkem a vydají se po stopách tzv. balkánskou cestou. Co bylo cílem této zkušenosti?
Dušan Mulíček: Češi mají po Makedoncích v Evropě nejvíc negativní postoj k uprchlíkům. Přitom tu uprchlíky z Asie a Afriky, o které primárně jde, de-facto nemáme. Češi nemají s uprchlíky osobní zkušenost, jejich názor utváří jen média. Docu-reality formát má možnost nabídnout sice zase skrze médium
televize, ale přesto poměrně autentickou zkušenost pěti aktérů utvořenou na vlastní oči, na vlastní kůži. Naši aktéři neměli před natáčením negativní předsudky, spíš se o uprchlíky nezajímali. Dva aktéři pak poznali, jak se žije lidem na sociálním dně v Africe – ve slumu a v uprchlickém táboře na
kraji pouště. Myslím, že to pro ně byla oči otevírající zkušenost. Ze tří aktérů jsme pak udělali přímo uprchlíky na balkánské cestě, ale museli podniknout cestu naopak - za hranice EU. V jejich případě jsme po nich chtěli něco víc. Uprchlické téma se u nás spíš zneužívá jako zbraň Čechů proti Čechům, než by uprchlíci skutečně někoho zajímali. Antiuprchlickou kartou se dá dostat do
sněmovny, opačně zase slouží k utvrzení se o vlastní otevřenosti a zároveň k důvodu, proč opovrhovat těmi xenofobními. U našich aktérů jsme se nespokojili jen se slovy, ale chtěli jsme, aby pro uprchlíky něco skutečně udělali. Něco, co jim udělá cestu méně pohodlnou. Měli peníze na cestu a na jídlo. A měli šanci z těchto peněz něco ušetřit pro lidi v Sýrii, za předpokladu když by se omezili ve svých výdajích. To, jak se ke spoření postavili, má pro mě největší vypovídací cenu.
Richard Komárek: Slovo uprchlík nebo migrant, bylo velmi často skloňováno před i v rámci různých voleb. Vytvořil se strašák, problém a ten kdo měl recept na jeho vyřešení nebo alespoň vidinu na jeho vyřešení, tak bodoval. Čím horší onen recept byl, tím víc se musel nafouknout problém a zvětšit strašák, aby recept obstál. Uprchlíci se stali homogenní hmotou valící se do vašeho domu. Ale jen titěrné procento lidí se s nimi setkalo tváří v tvář. My jsme to naší pětce umožnili a dali jsme té homogenní hmotě tvář, jméno a příběh.

Dramaturgyně Kamila Zlatušková říká, že osobní zkušenost je nejlepším způsobem, jak si udělat názor na svět. Myslíte, že tato zkušenost nějak proměnila jejich světonázor, případně názor na téma uprchlictví?
Dušan Mulíček: Byl bych tomu rád, i kdyby mělo jít jen o mikro posuny jejich uvažování. V zahraničních reality formátech, podobných Zlaté mládeži, můžete vidět usedavě plačící norské módní vlogerky, které se zapřísahají, že se jim svět po zhlédnutí bangladéšských textilních dílen obrátil naruby. Tak tohle se u našich aktérů neděje. Je to dobře nebo špatně? Svědčí to o větším egoismu nebo o jejich větší upřímnosti? Klára a Renato byli očividně pohnutí osudy lid v africkém uprchlickém táboře. Sharlota zas v uprchlickém díle prokázala, že dovede víc, než jen říkat slova, která se chtějí slyšet. Nicméně nejde jen o aktéry, jde i o diváky, kteří mohou skrze zkušenost pěti aktérů pozměnit své názory.
Richard Komárek: Jakákoliv zkušenost se do nás zapisuje. Nemusí to mít bezprostřední dopad, ale věřím, že se to projeví třeba někdy v budoucnu.

Které prostředí bylo z vašeho hlediska nejnáročnější a proč?
Dušan Mulíček: Jak pro koho. Pro Mikea zřejmě třídící linka odpadu. Pro Petra řekl bych rybárna a čištění vnitřností makrel. Pro Kláru a Sharlotu zřejmě jejich bezdomovecká zkušenost. Sharlota navíc v Indii nejhůř nesla davy lidí kolem. Pro Renata bylo zřejmě pekelným zážitkem jeho práce na africké farmě s šéfem za zády. Druhou polovinu natáčení v Indii byli aktéři už tak fyzicky unavení a psychicky zdeptaní, takže jejich chování v druhém indickém díle „Na indickém venkově“ tomu zcela odpovídá. To byly náročné okamžiky pro ně i pro štáb.
Richard Komárek: Když to zobecním, tak to byly momenty, které neměli pod kontrolou. Pro Sharlotu to bylo podle mě první setkání s uprchlíky v srbském Šidu, kdy musela v noci projít kolem nádraží, kde se zdržují. Pro Mika to bylo vše, co ho nebavilo. Pro Petra vše u čeho nevypadal podle svých představ. Pro Renata vše, co mu nedávalo smysl. Pro Kláru vše u čeho se zpotila.

Projekt Zlatá mládež je o mladých lidech, kteří si žijí poměrně v luxusu. Měli byste i vy osobně problém fungovat mimo vaši komfortní zónu?
Dušan Mulíček: Termín Zlatá mládež trochu redefinujeme. Označujeme jí celou generaci mladých lidí narozených do konzumní společnosti, kteří obývají sociální bublinu velkoměsta. Překvapila nás při natáčení jedna taková malá vzpoura našeho štábu. Někteří lidé ze štábu odmítli natáčet v bezdomovecké ubytovně z obav před nemocí, když nejsou očkováni. To mě překvapilo. Šance na onemocnění byla menší než bouračka na D1. Vtipnou pointou pak bylo, když jeden z těchto rebelů se uvolil pomoct kameramanovi přinést techniku dovnitř do ubytovny, cestou uklouzl a na nohy mu pak pomáhalo několik před vstupem čekajících bezdomovců. Každý má svou komfortní zónudefinovanou různě. Aktéři se v Indii dovolávali toho, že chtějí mít alespoň půlden před odletem čas na to, aby se podívali do Taj Mahalu. Přiznám se, že stát ve frontě do Taj Mahalu by pro mě bylo ono čiré utrpení daleko od mé komfortní zóny.
Richard Komárek: Každopádně vše, co nás vykolejí z nějakého zaběhnutého rytmu, je něco, s čím se musíme vypořádat. Všichni jsme zlatá mládež, jen někdo je zlatější.