Omen
58%
Hudebník a filmař Baloji je sice konžského původu, ale vyrůstal a žije v Belgii. Jeho jméno ve svahilštině znamená čaroděj, což v jeho původní domovině vyvolávalo mnoho předsudků. A hlavně o nich pojednává jeho celovečerní debut Omen, který si z letošních Cannes odvezl Cenu nového hlasu v rámci sekce Un certain regard.
Po snovém prologu začínáme sledovat mladého Konžana Koffiho (Marc Zinga), který se svou snoubenkou Alicí (Lucie Debay) žije v Evropě. Čekají dvojčata, ale přesto se v souladu s tradicemi musejí vydat za Koffiho rodinou do Afriky. Od ní se muž odcizil už v raném věku, jelikož se narodil s výraznou skvrnou na obličeji a všichni to považovali za znamení, že se jedná o zlého čaroděje, jenž jim chce ukrást duše.
Pro Balojiho se zjevně jedná o velmi osobní, částečně až autobiografický příběh. Stejně jako Koffi totiž i on přestal být se svou matkou v kontaktu nedlouho po porodu. „Jsem úplně posedlý tím, jak lze lidi ve společnosti objektivizovat, jak jim lze při narození přiřadit identitu a zaškatulkovat je,“ upřesnil Baloji v nedávném rozhovoru pro The Hollywood Reporter. Snímek tedy lze považovat za způsob, jak se s těmito brzkými traumaty vyrovnat, pro středoevropské publikum pak nabízí především značně barevný a neotřelý pohled do vzdálené kultury.
Vedle Koffiho a jeho rodiny se totiž seznámíme ještě s Pacem (Marcel Otete Kabeya), vůdcem jednoho z lokálních dětských gangů, jejichž cesty se za smutných okolností protnou. Největší porce 90minutové stopáže je však věnovaná Koffiho složitým vztahům s konzervativní matkou (Yves-Marina Gnahoua) a naopak pro zbytek rodiny s až příliš volnomyšlenkářskou sestrou Tshalou (Eliane Umuhire).
Snímek potěší řadou vizuálních nápadů a místy až hororovým zobrazením tmářských tradic, jež odmítají jinakost a odklon od generacemi vyšlapaných cest. Pro takové smýšlení či chování zde není místo, což Koffi pochopí už během první a zdaleka nejzajímavější pasáže připomínající svou atmosférou sociální thriller Uteč (2017). Později jsme sice svědky nemilosrdných soubojů mezi gangy či snahy vymítaní pohlavní nemoci postaru, vyprávění se však rozpadá do série až příliš volně propojených momentek, z nichž nakonec nevyplyne nic, co bychom nečekali už zpočátku.
50%
Až příliš volná narativní struktura a na místě přešlapující vyprávění kazí dojem z vizuálně působivého snímku, na němž tuzemské publikum zaujme hlavně nejasná hranice mezi skutečnými africkými tradicemi a vyloženě magicko-realistickými výjevy.
